Dánská dívka na Fidlovačce dotáhla studii lidské duše k dokonalosti
Možná znáte stejnojmenný román nebo film. Ale co Dánská dívka jako divadelní hra? Na působivé zpracování skutečného příběhu malíře Einara Wegenera v podání pražské Fidlovačky byste přitom rozhodně měli vyrazit.
Mohl by to být klasický milostný trojúhelník – slavný a vyhledávaný kodaňský malíř, krajinář, těšící se všeobecnému respektu a obdivu, jeho mladá, pohledná americká manželka, spolužačka ze studií a bohužel ne tak úspěšná malířka, a obdivovaná varietní umělkyně, která si u nich objedná svůj portrét. Muž a dvě ženy.
Ale tři ženské duše.
Pražská inscenace Dánská dívka v originálním pojetí režiséra Jakuba Čermáka v dramaturgii Kateřiny Jonášové připomíná slavný (a skutečný) životní příběh dánského malíře Einara Wegenera.
Jednoho z prvních lidí na světě, kteří prošli tranzicí a proměnili se fyzicky z muže na ženu, přičemž se svým stavem veřejně netajili, naopak. Einar byl později slavný i jako Lili Elbe, což je jméno, které si zvolil už dopředu za svou novou identitu. Inspirací mu byla řeka Labe.
Životní příběh tohoto Dána, tedy už Dánské dívky, později celosvětově proslavil stejnojmenný román Davida Ebershoffa a především v roce 2015 natočená filmová adaptace této knižní předlohy s Eddiem Redmaynem a Alicií Vikander v hlavních rolích.
Oscarový film Toma Hoppera, představený v září 2015 na Berlinale, tehdy zaslouženě vzbudil obrovskou mezinárodní pozornost. Zejména díky citlivému přístupu, s nímž byla vykreslena problematika transgenderu, genderové identity i bolestný proces uvědomění si faktu, že se člověk narodil do nesprávného těla.
Značnou pozornost před časem vzbudila i pražská inscenace v Divadle Na Fidlovačce.
Šlo totiž o světovou premiéru dramatizace proslulého románu, první její převedení na jeviště. Jakub Čermák měl mimořádně šťastnou ruku při obsazení hlavních rolí.
A i když krátce po premiéře v listopadu 2019 úspěšně rozjetý projekt na dlouhý čas ovlivnila globální pandemie koronaviru, s ní spojená opatření a opakované uzávěry všeho včetně divadel, zdá se, že během uplynulých let herci ve svých rolích jakoby dozráli. Usadili se v nich. A všichni do jednoho předvádějí mistrovský výkon.
Part Einara/Lili svěřil Čermák nadanému Danielu Krejčíkovi (jenž během 165 minut dlouhého představení prakticky neodejde ze scény), jeho ženu Gretu hraje Petra Horváthová, hvězdnou divu skvostně vystřihla oblíbená seriálová herečka Aneta Krejčíková.
V překvapivé herecké poloze někde mezi psychologickým dramatem a kabaretním vystoupením se v této inscenaci představuje Jiří Korn, jemuž byla svěřena důležitá role profesora Bolka.
Ten se na klinice v Drážďanech odhodlá provést onen zásadní chirurgický výkon (či spíše výkony, úspěšná přeměna Einara na Lili Elbe ve skutečnosti v roce 1930–1931 vyžadovala čtyři po sobě jdoucí náročné operace).
Korn je však zároveň vypravěčem příběhu, jeho průvodcem, ale také terapeutem, filozofem, mentorem, pavlačovou klepnou, varietním zpěvákem – a snad i Bohem, když na to přijde. Bohem, který úspěšně stvoří nového člověka.
Jakub Čermák na Fidlovačce dokázal nesmírně složitou látku převyprávět v impozantních, oduševnělých obrazech, které na diváka obdivuhodně funguji.
Pomáhá mu nápaditá scéna Martiny Zwyrtek, ale především fakt, že všichni herečtí představitelé do svých partů oddaně otiskují i sami sebe, své osobní radosti i bolesti, svá trápení, své životní zkušenosti.
Nyní třicetiletý Daniel Krejčík se své postavě Einara/Lili naprosto oddává, přistupuje k náročné látce citlivě, s obrovskou pokorou místy až na hranici sebeobětování a podává fascinující herecký výkon.
Greta v podání Petry Horváthové prochází takřka antickou tragédií, v níž nechybí přijetí, odpuštění, výčitky, trauma, odcizení, ztráta, opovržení, odloučení, zapomenutí… a na konci snad rozhřešení.
Slabší povahy možná zaskočí opakovaná explicitní nahota na jevišti, která však není samoúčelná, natožpak skandální. Dosti expresivně možná na některé diváky zapůsobí také ztvárnění projevů Einarova místy schizofrenního (ne)chápání sebe sama – když tápe, teče mu z nosu krev – a ta krev se otiskuje na vše, na všechny, kdo ho milují i nenávidí.
I těch druhých je dost, příběh začíná v Kodani před sto lety, v roce 1924, a vrcholí na počátku třicátých let v Německu.
Barvy, ty na malířských plátnech, ale třeba i na rtech žen i mužů, tu hrají také svou významnou roli, stejně jako hra světel, stínů a průsvitů.
Na konci představení většina publika zadržuje slzy. A ti, kteří je nezadržují, se za ně nestydí, ať jsou to muži, či ženy. V představení z poloviny února, na jehož základě vznikl tento text, se herci dočkali od publika opakovaného potlesku vestoje.
Všichni jsme lidské duše.
Velké bravo na Fidlovačku. Dánská dívka zejména v současné společensko-politické mezinárodní situaci se svým nesnadným tématem dodává do globální debaty naprosto aktuální, jedinečný kontext. Po sto letech tento příběh rezonuje, asi jako málokterý.
Pokud jste dosud neviděli, vřele doporučujeme vaší pozornosti.
The post Dánská dívka na Fidlovačce dotáhla studii lidské duše k dokonalosti appeared first on Forbes.