Čína dělá cavyky s vzácnými prvky. Může jí nakonec nahradit Indie?

Když je svět závislý na vašich nerostných surovinách, je to nejen velká merkantilistická výhoda, ale zdánlivě i mocná vyjednávací páka. Jenže, jak se v posledních letech přesvědčilo Rusko, je to zbraň, kterou efektivně použijete jen jednou a pak hlavně řešíte následky, které vás mohou dlouhodobě poškodit víc, než protistranu. Čeká podobný osud Čínu s jejími vzácnými kovy?

Týdny paniky světového průmyslu, které vyvolal v květnu oznámený plán Číny omezit export sedmnácti vzácných prvků používaných hlavně pro výrobu průmyslových magnetů (bez kterých se neobejde například vojenská technika, čistá energetika či autoprůmysl), je možná dočasně zažehnána a může se jet dál, jako by se nic nestalo.

Jenže momentální klid může být stejně matoucí jako zdánlivě poklidná hladina velké řeky, pod jejímž povrchem možná už dravé proudy pracují na budoucí podobě říčního koryta.

Současná Čína produkuje zhruba šedesát procent vzácných prvků potřebných pro výrobu silných magnetů dodávaných na světový trh a hlavně devadesát procent globální produkce těchto materiálů zpracovává. V okamžiku, kdy se tedy asijská velmoc postavila na zadní, svět začal horečnatě řešit, kdo by mohl tak mocného, ale již ne spolehlivého dodavatele nahradit.

Z této horečnaté snahy se začíná vynořovat nečekaný nový favorit. Je jím paradoxně jedna ze zemí, kterou by hrozby Pekingu v krátkodobém horizontu nejvíce poškodily. Konkrétně je řeč o Indii, kde by masivně utrpěl hlavně průmysl zaměřený na elektromobilitu. Těmi dalšími jsou pak vedle Spojených států především Japonsko, Jižní Korea a Německo.

Narušení dodavatelského řetězce s těmito prvotními materiály by mohlo výrazně zbrzdit indické plány v této oblasti a poškodit ekonomiku této země. Indie tak vedle hledání nových mezinárodních partnerů chce upravit vlastní strategii tak, aby státní společnost Indian Rare Earths (IREL), která exportuje vzácné zeminy do Japonska, pro začátek zachovala tyto zdroje pro domácí použití.

U toho by to ale skončit rozhodně nemělo. Indičtí představitelé nyní usilovně vyhodnocují, jak by bylo možné využít IREL k významnému navýšení produkce. A to by mohlo v globálním měřítku změnit pravidla hry.

Indie totiž není jen studnicí kulturní historie, místem otřesné hygieny a levných IT inženýrů, ale také nerostnou velmocí. Země se pyšní pátými největší zásobami vzácných hornin na světě. Prvků, kterými v posledních týdnech držela Čína v šachu celý vyspělý svět, se zde nalézá odhadem 6,9 milionu tun.

To z Indie dělá podle Americké geologické služby (U.S. Geological Survey) třetí největší depozit těchto materiálů na světě, na prvním místě je právě Čína se 44 miliony tun a za ní následuje Brazílie s 21 miliony.

Podle květnového reportu auditorské společnosti EY se v Indii nachází také přibližně třetina světových ložisek písečných minerálů, které jsou klíčovými zdroji vzácných prvků využívaných průmyslem. Paradoxně ale přesto zůstává Indie naopak jejich významným dovozcem. Například předloni se Indie umístila na sedmnáctém místě mezi světovými importéry sloučenin vzácných kovů.

A právě zde teď dochází k zásadnímu zlomu. Z oběti by se totiž mohl časem stát predátor. Pokud by země dohnala technologický dluh při zpracování a těžbě, mohla by se ve finále stát důstojnou alternativou k Číně, která tento sektor momentálně de facto ovládá.

Neobešlo by se to nicméně bez masivních investic, a to nejen soukromých, ale i těch na úrovni indické vlády, což byl historicky vždycky trochu bolavý bod. Země to ale zjevně myslí vážně a jednat začala ještě před čínskými výhružkami.

Letos v lednu Indie zahájila obecnější iniciativu Národní mise pro kritické nerosty, jejímž cílem je vytvořit účinný rámec pro soběstačnost v oblasti vzácných prvků.

Indický ministr průmyslu Piyush Goyal před týdnem označil čínský truc ve vývozu prvků potřebných pro výrobu průmyslových magnetů za „výzvu k probuzení pro celý svět“. Zároveň tehdy připomněl, že by jeho země mohla poskytnout alternativu.

I kdyby se to ale povedlo, nebylo by to rozhodně hned. Pokud by se podařilo v horizontu šesti až sedmi let rozjet v Indii alespoň domácí výrobu, byl by to podle analytiků úspěch. Ještě větší vstupní bariéru představuje rozšíření těžby.

Založení nového dolu na vzácné horniny vyžaduje obří investice, které se rozhodně nezačnou vracet okamžitě. Doba mezi bodem nula a zahájením těžby je zhruba deset let, a to ještě, pokud půjde všechno podle plánu.

The post Čína dělá cavyky s vzácnými prvky. Může jí nakonec nahradit Indie? appeared first on Forbes.