To nejlepší z Letní Letné #1: Akrobacie na hraně a divadelně laděná klauniáda

V letenském parku vyrostlo cirkusové městečko. Třináctého srpna odstartoval dvaadvacátý ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu Letní Letná. Přinášíme první část recenzí toho nejlepšího z hlavních stagí.

Na jednom místě se setkávají špičkové soubory z Evropy i Ameriky – od hudebně-akrobatické show sboru Akoreacro přes sportovní rivalitu v podání kanadských The 7 Fingers až po poetický kabaret Max & Maurice, mladou energii People Watching či magické imaginárium Bêtes de Foire. Každé z představení ukazuje jinou tvář žánru široce rozkročeného mezi akrobacii, divadlo, hudbu i poezii. Forbes Life vystoupení viděl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na co se můžeme těšit?

Ostinato

Francouzský soubor Akoreacro patří k letenským stálicím. Poprvé byli v Praze už před deseti lety, na jediném zimním ročníku největší tuzemské novocirkusové přehlídky Letní Letné. Ve stanu na pražském Výstavišti poprvé uhranuli diváky nejen dechberoucí akrobacií, ale také hudebními čísly. A letos tomu není jinak.

Loňskou přehlídku dokonce zahájili. A to na návěsu kamionu. Představení pod širým nebem neslo název Arrêt d’urgence. Letošní novinku Ostinato přivezli do Česka přímo z premiéry na festivalu v Antverpách. Čeští diváci jsou tak jedni z prvních, kdo mají možnost inscenaci zavedeného souboru zhlédnout.

Akrobaté tentokrát před zraky diváků předkládají jednu z možných verzí příběhu vývoje lidstva, respektive jeho francouzské populace. Dějiny se tu vyprávějí až do studentsko-dělnických povstání v květnu 1968.

Desítka artistů a artistek – byť muži zde výrazně převažují – se tu žene za pokrokem. Ten v podobě svítící disco koule s třásněmi září někdy vysoko u stropu, někdy o něco blíže k zemi. Stále na dosah, nikdy však zcela polapitelný se stává klíčovým hybatelem děje. Žene ho kupředu a nutně vzhůru pod střechu červeného stanu. Ostatně už název inscenace onu vytrvalou honbu za čímsi nedostihnutelným předznamenává. Ostinato neboli vytrvalý.

A jak tomu u Akoreacro bývá zvykem, i nový kus je zde nadstandardně hudební. Vrcholní akrobaté i pár dedikovaných muzikantů tu hrají takřka na vše. Od žestí jako saxofon, tuba nebo trubka přes smyčcové nástroje, mezi nimi klavír, housle či kytara až po bicí. Ale zaslechnete též příčnou flétnu či dokonce zvonivé melodické rytmy handplanu (kovového bubnu s kruhově rozmístěnými proláklinami, každou laděnou na jiný tón).

A nezmínit nelze hudební výkony vokalistky, v tomto případě rovněž hobojistky klavíristky, Louane Chériaux.

Rozmanitá hudební složka tu jde ruku v ruce s přehlídkou akrobatických dovedností. Přes pozemní párovou akrobacii, tanec v obruči, mistrné stoje na hlavě artisty Maxima Soléa na washingtonské hrazdě (zavěšená houpačka s opěrným bodem pro stoj na hlavě), po vrcholnou vzdušnou artistiku v provedení drobného španělského akrobata Antonia Segura Lizana a akrobatky Manon Rouillard. Ti zde ve velmi dynamickém tempu létají z jednoho konce šapitó na druhý.

Ze scény, již diváci obklopují ze všech stran, lze vyzdvihnout systém ocelových lanek, na němž je celá inscenace na jeviště přivážena a odvážena. Doplněna je o květiny, později v historii o dopravní kužely. Pohyb květin či kuželů spolu s účinkujícími, již posouvání lanek dovedně přizpůsobují svou chůzi, ilustruje tok času i dějinný pokrok. Ono „plynutí kupředu“ je navíc podpořeno neustálou proměnou kostýmů – od pravěkých cárů po šedesátková sáčka. 

Ostinato nechybí vtip: v nejlepším tu „dělníkům“ odzvoní padla a všichni se najednou odeberou ze scény, či vidíme francouzský smysl pro revoluci – plakáty hlásající „NON“ se vztyčenou pěstí – umně připomínající ony dobové postery s heslem La lutte continue (boj pokračuje). A do ruky se tu dostanou téměř všem divákům a divačkám.

Ostinato je show pro všechny – malé i velké. Bez znalosti dějinných reálií se tu jistojistě obejdete. Bez odvahy stanout tváří v tvář akrobacii na hraně možného však nikoli.

Play Dead

Osmičlenný soubor People Watching se zrodil v kanadském Montrealu. Po vypuknutí celosvětové pandemie covidu-19 ho na jaře 2020 založili mladí artisté, již tehdy působili v zavedených kanadských souborech jako The 7 Fingers, Circa či Cirque du Soleil. 

Představení Play Dead se od běžné novocirkusové scény v mnohém odlišuje. Tak především: hraje se na jevišti, jež navíc ctí mnohá pravidla jevištního pohybu – odchází se za „oponu“, hraje se frontálně, dokonce je tu i náznak práce s forbínou, takzvaným předjevištěm a tak podobně.

Ostatně inscenace skutečně vznikla v tradičním divadelním prostoru berlínského Chamäleonu (scéna zaměřující se na současný cirkus). Premiéru si tu odbyla na začátku roku a uváděná byla až do června.

Nebývale divadelní je zde rovněž scéna i kostýmy. Na jevišti jsou rozmístěné běžné kusy nábytku jako skříň, stůl, kanape či velký béžový závěs. Avšak upravené pro potřeby cirkusové produkce.

Stůl se zde mění v nakloněnou plošinu, závěs i skříň v akrobatické náčiní. Samotné kostýmy jsou výpravné. Mužští performeři přicházejí na scénu oděni v košilích, sakách a společenských kalhotách, jedna z artistek ve večerní róbě.

V hodinové produkci – oproti jejímu berlínskému uvedení jde o téměř poloviční formát – zkoumají artisté nejrůznější mezní situace, jež předcházejí momentu smrti. První dějství je hojně protkané párovou i závěsnou akrobacií. Na tradiční akrobatické náčiní – lano, šálu či hrazdu – ale zapomeňte. Tady hraje prim stará dřevěná dvoukřídlá skříň s tyčí na kabáty či onen závěs.

Závěsné sólo na skříni artistky Sabine van Rensburg patří jednoznačně k tomu nejlepšímu tvůrčímu uchopení, jakým lze závěsnou akrobacii propsat do divadelního kusu.

A artisté přitom navíc dokázali přispět do současné diskuse o cenzuře ženské odhalené hrudi, jejíž obnažení na veřejnosti legitimizuje snad jen nakojení dítěte. Oproti oné mužské, jejímuž vystavení světu nebrání ani společenské pořádky, ani instagramové algoritmy.

V podání People Watching se klauniáda mísí s akrobacií, tancem a manipulací s objekty. V případě žonglérství tu jde především o „tanec“ talířů, umístěné na na vertikálních tyčích, kdy artista přebíhá od jednoho ke druhému ve snaze udržet je všechny ve vzduchu. Klasické cirkusácké číslo se pod rukama performera Rubena Ingwersena mění na neokoukanou tragikomickou podívanou.

Druhá polovina inscenace je citelně pomalejší. Oproti berlínskému uvedení tu chybí například zábavné žonglérské barové intermezzo, v němž byl za účasti několika artistů najednou namíchán opravdový drink, následně naservírovaný publiku.

Druhému dějství však neschází jedinečná performance spoře oděného Jarroda Takleho – zakladatele souboru a spolurežiséra představení. Rodilý Australan tu v playbacku šedesátkového hitu I’m Sorry od Brendy Lee předvádí tu nejlepší show. 

Komorní montrealský soubor, jež společně s Jarrodem Taklem založila performerka Natasha Patterson původem z amerického San Francisca, je aktivní na sociálních sítích, dalších uměleckých disciplínách, včetně filmu či fotografie, i ve vzdělávacích programech. Zbývá jen doufat, že Play Dead na Letní Letné je pouze první vlaštovkou, oním příslibem dalších autentických vystoupeních, jež pro diváky umělecké uskupení chystá.

Duel Reality

Dva rody, oba stejně proslulé, zde, v krásné Veroně, zas dávná zášť popouzí k hněvu… Slavná věta proslulého dramatu Romea a Julie je výchozím bodem inscenace Duel Reality od souboru The 7 Fingers – po světoznámém ansámblu Cirque du Soleil patrně nejznámějšího uskupení kanadského původu. 

Opravdu? Alžbětínský příběh v cirkusovém aranžmá? Ze Shakespeara tu však mnohé nezbylo. The 7 Fingers nabízejí jeho alternativní verzi. A to v duchu řečnické otázky jednoho z artistů: „Kdo by v dnešní době potřeboval tragédii?“

Ústřední konflikt dvou proti sobě stojících rodů je tu přetaven ve sportovní utkání. K tomu – obzvlášť na druhé straně Atlantského oceánu – neodmyslitelně patří disciplína cheerleadingu.

A právě v jeho duchu kanadští performeři a performerky metají vysoko nad zemí několikerá salta, proskakují mezi obručí či jakýmkoli otvorem, jenž lze vytvořit z lidského těla, nebo jsou vymrštěni vysoko na vertikální tyče, řetězové strapsy, hrazdu, či to které akrobatické náčiní, jež se zrovna nachází na scéně. 

Cirkusová artistika se tu proměňuje ve vrcholový sport. Každý výkon končí vítězoslavnou pózou (ano, objeví se proslulé „jazz hands“). Cirkus zde místy připomíná spíše gymnastickou olympiádu než uměleckou produkci. K tomu nejlepšímu v Duel Reality se řadí především hromadné tanečně-akrobatické scény.

Velkolepé dynamické choreografie jsou neskutečnou podívanou. Kanadští artisté v nich nezapřou letitou profesionální taneční průpravu, jež je nedílnou součástí tamního cirkusového vzdělání. Vzhledem ke zvolenému tématu i aranžmá navozují společné taneční scény tu správnou teenagerskou atmosféru, evokující americký seriál High School Musical či třeba současnější Euforii.

Hudba, povětšinou hlasitá a reprodukovaná, doprovází takřka každý výstup. I když… v závěrečné uvolněné scéně jedno hudební číslo předvedou divákům i sami artisté. To je sympatický krok.

Oproti suverénním akrobatickým výkonům zpívají mírně a stydlivě – ze všemožných disciplín spjatých s cirkusovou artistikou nepatří u kanadského ansámblu zpěv k těm nejškolenějším. A to je dobře – alespoň někde je ono dokonalé ovládnutí techniky narušeno – a tím jaksi polidštěno.

Z tradiční divadelnosti spjaté kromě Shakespearova dramatu také s cirkusovou artistikou zde mnoho nezbývá. Opomenout však nelze kostýmy. Do červeno-modrého kontrastu jsou náznakem „oděni“ i diváci. Ti se tak, rozesazeni ze dvou stran středové scény, sami stávají součástí ringu. Záleží už jen, k barvě jakého rodu – či přesněji týmu – vaše sedadlo a přidělený „kostým“ náleží.

A performeři a performerky nastolenou rivalitu notně podporují, když „své kotle“ opakovaně roztleskávají. A ono fandění na sportovním utkání zde psychologicky funguje takřka dokonale. Stačí chvilka, abyste získali pocit, že sedíte ve fanouškovském kotli a jediné, o co vám jde, je, aby váš tým porazil ten druhý. 

Vyjma kostýmů a hřiště, jež dělí pódium na dvě poloviny, umocňují onen duel rovněž bodová stropní světla. Ta z modré přecházejí do červené, či bílé, to pokud svár ustupuje jinému dění. Dle jejich rozptylu – čím větší je, tím méně je kontrast umocněn – se divák orientuje v přechodech mezi jednotlivými výjevy. Navíc se tu stávají organickou součástí scénografie, když například červenou polovinu hřiště jasně vymezí od té modré. 

Inscenaci nelze upřít jedinečné výkony a nesmírnou lehkost, s jakou jsou fyzicky extrémně náročná čísla předváděna. Lze však i vytýkat – show nikam negraduje, naopak, co se dynamiky a tempa týče, jde spíše opačným směrem – od energií sršícího hromadného nástupu po něžnou párovou akrobacii na visuté hrazdě.

Pro toho, kdo hledá divadelnější kusy, by The 7 Fingers mohli být zklamáním. Kdo však přišel obdivovat netušené možnosti lidského těla – pohodlně se usaďte, vaše show právě začíná.

Décrochez-moi-ça

V secesním imagináriu Décrochez-moi-ça od francouzského komorního souboru Bêtes de Foire se stírá rozdíl mezi scénou i kostýmy, ale též světelnou i hudební složkou inscenace. Vše se vzájemně prolíná tu v hravé kostýmní grotesce, onehdy děsuplném hororovém kabaretu.

Jinými slovy: co se jevilo býti obyčejným sakem, se stává oponou, nekonečným provazem dalších vzájemně propojených kabátů či svrchníkem, jenž lze rozložit na prvočinitele; od rukávů po „roztržení“ na dvě poloviny.

Celotřpytivý úbor artistky Elsy De Witte se tu díky důmyslné sestavě zrcadel a jediné baterce stává živoucí disco koulí, jejíž záře se odráží na celtovinu cirkusáckého stanu. Iluzionisté, klauni, žongléři, mistři převleků, herci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ takovými všemi přívlastky lze popsat ústřední dvojici, principály souboru Bêtes de foire a manžele Elsu De Witte a Laurenta Cabrola.

Kromě páru je na scéně přítomen též multiinstrumentalista Bastien Pelenc. A i v jeho případě platí výše uvedené –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kostým a hudební nástroj zde splývají v jeden celek. Tu přichází coby houslista, jenž si sám obut v dřevácích vyťukává rytmus. Na jedné z bot má navíc připevněnou i malou tamburínu.

Jindy se vrací coby potrhlý harmonikář –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ harmonika připevněná mezi koleny mu znemožňuje roztáhnout nohy dál než na šířku tahacího měchu. A jednu má též na hlavě.

S vysmeknutím úklony vydává teskný hluboký tón, zbylé dvě na bocích se naopak bzučivě roztahují ve vyšších tóninách. Onou pomyslnou kabaretní třešničkou na dortu je membranofonická „píšťalka“ kazu, jejíž bzučení dokonale dotváří nastolenou grotesku.

V Décrochez-moi-ça se hraje opravdu na vše, co vydává zvuk. Od xylofonu přes podivnou soustavu bubínků a maličkých kláves, elektrickou mandolínu, ale třeba i kovový skelet lavic, na nichž jsou kolem dokola kruhové scény s otáčivým jevištěm usazeni diváci. 

V hlavní roli se tu opakovaně představuje kouzlo a trik. Základními ingrediencemi oné magie je herectví, neustálé překvapení, humor, ale též nekonečný cit pro rytmus. V tempu zmíněných instrumentů a dalších podivných často kakofonických zvuků, jež se místy ozývají zpoza opony za zády přítomného publika, se na jevišti děje veškerý pohyb. 

Například v metru oné podivné harmonikové soustavy probíhá náročná přestavba scény. Housle zase udávají tempo i napětí žonglérskému číslu s klobouky. Manipulace s míčky si pak vystačí se svým vlastním rytmem a zvukem, jež vydávají odrazem od země či stolu. 

Kouzelnou podívanou, onu rozvernou poetickou pohádku na dobrou noc, která však místy nahání pořádný strach, ocení nejen dětští diváci a divačky, ale všichni ti, kdo chtějí občas uvěřit, že kouzla i drobné zázraky se nám mohou dít přímo před očima.

Les Grands Fourneaux #2

Aneb večeře v šapitó o čtyřech chodech

Poslední z hlavních hvězd je čtyřicet let starý francouzský soubor Max & Maurice. Letní Letná představuje jednu z posledních šancí tento ansámbl spatřit na scéně. S obnovenou premiérou deset let starého oblíbeného kabaretu Les Grands Fourneaux #2 vyrazil na své poslední turné, než se odebere do cirkusového důchodu.

Někdejší duo, jež se svými produkcemi od osmdesátých let minulého století objíždělo Francii i Evropu, se pod režijním vedením uměleckého ředitele Emmanuela Gillerona postupně rozrostlo o další členy a členky.

V šapitó se zde kromě cirkusu servíruje také večeře o několika chodech. Na své si tu přijdou milovníci francouzské gastronomie. Podávají se malé quiche se sýrem a muškátovým oříškem, zapečené allumettes au fromage, roulade d’omelette au saumon či domácí bruschetta s olivovou tapenádou. 

Sama autorka tohoto článku však z inscenace i kuchyně zažila jen malou ochutnávku. A tak jen prozradím, že umělci zde slibují poetickou varietní podívanou, plnou živé hudby: od basy a klavíru přes xylofon po klauniádu s atypickými hudebními nástroji; pumpičkou na kolo či vyfukující se pneumatikou. 

Hudební těleso zde ve stylu kavárny dvacátých, třicátých let doprovází akrobatická čísla jako tanec v obruči, závěsnou akrobacii za vlasy odehrávající se vysoko u stropu cirkusového stanu (takzvaná disciplína hair-hanging) a mnohé další. Tak hezkou podívanou. A samozřejmě dobrou chuť.

The post To nejlepší z Letní Letné #1: Akrobacie na hraně a divadelně laděná klauniáda appeared first on Forbes.