Sky Bridge, Stezka v oblacích i Čapí hnízdo. Taros Nova posouvá české stavitelství
Z Horní Bečvy si Radek Ondruch odnášel jen kufr nářadí a naivní představy o podnikání. O 30 let později už stojí za Sky Bridge 721 na Dolní Moravě – druhým nejdelším visutým mostem pro pěší na světě – i za desítkami dalších ikonických staveb od Bruselu po Tatry. „Když někdo řekne, že to nejde, my to jdeme zkusit,“ říká majitel rožnovské firmy Taros Nova.
Firma Radka Ondrucha dnes patří mezi nejrespektovanější konstrukční firmy v Česku. Rožnovský tým dvacítky kmenových zaměstnanců a široké sítě spolupracovníků stojí za odvážnými stavbami, které se objevují v horách i metropolích napříč Evropou.
Staví vše možné i zdánlivě nemožné: od dřevěných monumentů a stezek v oblacích přes sportovní areály až po unikátní lávky či visuté mosty. Společným jmenovatelem jejich projektů je technická náročnost a hledání řešení tam, kde jiné firmy couvají.
Za současnými úspěchy však stojí skromné začátky a chuť riskovat. Když se v roce 1996 Radek Ondruch rozhodl opustit valašskou vesnici Horní Bečva, měl v kapse jen živnostenský list tesaře a kuponovku, za niž si koupil základní nářadí.
„Na malé zapadlé vesnici se vám svět smrskne. Většina lidí chodí do fabrik a žijí ve své malé bublině. Já jsem chtěl ale vždycky víc,“ vzpomíná dnes třiapadesátiletý Ondruch na začátky podnikání. Ve chvíli, kdy většina jeho vrstevníků hledala jistoty v zaměstnání, on se rozhodl jít opačným směrem.
„Volal jsem z budky a tvářil jsem se, že umím všechno. Pravdou ale bylo, že jsem se všechno teprve učil,“ směje se dnes při vzpomínce majitel společnosti, jejíž obrat se v závislosti na ukončených zakázkách pohybuje mezi 150 a 300 miliony korun. Jeho cesta k úspěchu však rozhodně nebyla jednoduchá.
„Byl jsem mladý, nezkušený, rodiče se báli, aby mě dluhy nesemlely, takže mě v podnikání rozhodně nepodporovali. Na vesnici je dluh ostuda a já jsem se do něj dostal hned na začátku – můj první investor se rozhodl nezaplatit. Zůstaly mi závazky a s přítelkyní jsme žili v jednopokojovém bytě jen z jejího platu,“ přiznává Ondruch krušné časy.
„Ale právě to vás posílí. Naučil jsem se, že člověk musí zaplatit a stát si za svým. Lidi to poznají a ocení. Důležité ale je, aby vás někdo podpořil. Za mnou stála přítelkyně, která dřív dělala účetnictví a dnes má na starosti finance a smlouvy,“ vyzdvihuje.
První velký zlom přišel v Praze – postavit čtyři vzducholodě na střechu budovy České pojišťovny. Úkol, který neměl s běžnou tesařinou nic společného, ale naučil Ondrucha a jeho tým zvládat extrémní podmínky a hledat řešení tam, kde žádná ještě nebyla.
Dalším milníkem byl slovenský X-Bionic Sphere – luxusní areál pro závody špičkových jezdců i olympijské tréninky. Dva roky práce, spousta dřeva, odvážný design a hlavně první opravdu velké peníze. „Faktury jsme tehdy měli ještě dlouho zarámované na zdi,“ směje se Ondruch.
„Celý areál teď spadá pod většinového majitele, kterým je slovenský stát, a slouží jako olympijské tréninkové centrum,“ vzpomíná na projekt, díky němuž se firma dostala z padesátimilionového obratu na obrat 100 až 200 milionů korun. Kromě příjemného pocitu si z projektu odnesli i důležitou lekci: „Od té doby nás na projektech vždy zajímá, jestli je tam nějaká výzva, ať už po konstrukční, nebo designové stránce,“ dodává ještě.
Máte na to měsíc
Skutečný přelom ovšem přišel koncem roku 2014 s projektem, který změnil nejen firmu, ale i české hory – Dolní Morava a její Stezka v oblacích. „Investor měl jasnou představu i vybraného architekta, ale na realizaci se moc firem nepřihlásilo,“ vypráví Ondruch o začátku jedné z nejslavnějších českých staveb posledních let.
„Zadání bylo kuriózní: vymyslete konstrukční systém a celý návrh – máte na to jeden měsíc. Mám představu o ceně, a pokud mě zaujmete, tak na konstrukci máte rok, což znamenalo stezku vyprojektovat, vyrobit a postavit,“ popisuje rožnovský podnikatel přístup investora a okamžik, kdy se firma rozhodla pro výzvu.
Spali ve spacácích, dělali nonstop a třetina firmy odešla. Byla to opravdu jízda, ale i velká zkušenost. „Už tehdy se ukázalo, že je potřeba zvolit nestandardní přístupy a mít velkorysou týmovou podporu,“ hodnotí zpětně rozhodnutí, jež definovalo budoucí směřování firmy.
Pokud měly předešlé stavby otevřít nové možnosti, visutý most pro pěší Sky Bridge 721 je potvrdil jako mistry svého oboru. „Bylo to vtipné. Nikdo nechápal, co jsme to za firmu. My jsme přitom projektovali něco, co v daných parametrech bylo na světě poprvé. V Evropě jsou jen dva výrobci ocelových lan a ani jeden z nich do té doby nikdy nedělal tak dlouhý most,“ popisuje okolnosti.
„Den před tiskovou konferencí nás čekala zatěžkávací zkouška a s ní i další výzva: jak naložit stovky pytlů s pískem na 721 metrů dlouhý most ve výšce 95 metrů – a zase je rychle dostat pryč. Po pár marných pokusech přišel šéf realizace a má pravá ruka Aleš Gebauer s nápadem: koupili jsme pytle na vodu, přivedli hadice a místo písku je napustili vodou. Chlapi makali do jedné v noci a ráno už čekali novináři. To byly nervy – na konferenci půlka týmu pospávala,“ směje se Ondruch.
Po Sky Bridge přišly další výzvy – Stezky v oblacích od Beskyd po Slovensko a nejnověji polské Tatry, kde Taros Nova postavil monument ve tvaru goralského srdce s názvem Srdce Poroninu. „Našli jsme v lese výsek, který tvořil začátek motivu. Až pak jsme zjistili, že ten tvar navazuje na polské motivy a má pro Poláky hlubší význam. Hned si ho přisvojili,“ říká podnikatel.
„Už jsme investory i odmítli. Potřebujeme společně souznít, bavit se o zakázce, protože jinak výsledek nemá duši a nefunguje to. Pro nás je to víc než stavba,“ přibližuje Ondruch svou filozofii.
Přímočarost se pro něj stala konkurenční výhodou. „Nejraději mám otevřenou debatu s investory. Nejde jen o cenu – můžu jim nabídnout sny, alternativy, technické posuny. Nemám rád anonymní výběrka, kde se posuzuje pouze jméno firmy. Dřív se lidé víc ptali, proč něco stojí tolik a jak to posunout. Ta diskuse dávala stavbám smysl,“ vysvětluje.
Stejný princip zastává i uvnitř firmy. „Víte, když kluk z vesnice umí poctivě pracovat, potřebuje kolem sebe lidi, kteří mu pomůžou s papíry i s vedením firmy. Hlavní je přesvědčit schopné kolegy, že má smysl tuhle firmu společně budovat. Já sám bych bez nich nebyl nic, jsou to moje pravé ruky,“ říká.
Dnes Taros Nova stojí na dvacítce stálých zaměstnanců a široké síti spolupracovníků. Za sebou má projekty v Česku – například ikonickou jízdárnu Čapího hnízda, kde jako subdodavatel před patnácti lety dodala atypickou rotačně symetrickou konstrukci. Vzhledem k negativnímu vnímání stavby se k ní však firma nechce blíže vracet.
Společnost úspěšně působí i v zahraničí: na Slovensku, v Polsku, ve Švédsku, kde firma postavila KI aulu Medica v kampusu Karolinska Institutet, nebo v Bruselu, kde se Ondruch ještě jako živnostník podílel na výstavbě pavilonu Expo 2000.
„Blížíme se ke křižovatce. Rostou nároky zakázek, přibývají nová řemesla, takže budeme muset změnit strukturu firmy,“ nastiňuje budoucnost Ondruch.
Klíčové podle něj budou posily do týmu: „Chceme lidi, kteří nás obohatí. Problém je, že dnes se spousta lidí bojí odpovědnosti. Když vidí, co všechno by měli nést na bedrech, raději couvnou,“ říká. Optimismus mu ale nechybí: „Máme stavaře, přípraváře, rozpočtáře i statiky a projektanty na dřevo, beton nebo ocel. A u našich dvaceti lidí, kteří drží celý byznys, pořád vidím velké nadšení.“
Hlavně aby to byla výzva
Plány Tarosu zůstávají velké. V nejbližší době firmu čeká projekt u Baltského moře či spolupráce se Skanskou na dřevěném bytovém domě v Praze. Ondruch však mluví méně o konkrétních zakázkách a víc o smyslu, který za nimi stojí. „Čekám na investora, který přijde s nápadem, co opravdu stojí za to. Jestli to bude velké, nebo malé, na tom nezáleží. Hlavní je, aby to byla konstrukční výzva.“
Výzva je totiž podstatou značky Taros Nova. Firma nikdy nestaví běžné rodinné domy – hledá projekty s přesahem, ať už konstrukčním, designovým, či založeným na dlouhodobém partnerství.
„Když přijde investor, jdeme s ním na místo, projdeme areál, povídáme si o jeho představách a přidáme naše zkušenosti. Podruhé už naskenujeme terén drony, ponoříme se do historie místa a snažíme se vytvořit něco, co si lidé vezmou za své. Je to vždy jen jeden pokus, za naše peníze. Ukážeme myšlenku – a je na něm, jestli řekne ano, nebo ne. Zatím se ale nestalo, že by odmítl,“ popisuje Ondruch.
Možná právě proto tyto stavby přitahují pozornost – mají v sobě odvahu i kus duše. Stejně jako on sám, když kdysi opouštěl Horní Bečvu jen s kufrem nářadí. „Když někdo řekne, že to nejde, my to jdeme zkusit. Nedělat věci podle zažitých šablon – to je pro mě největší motivace. Protože jinak by to byla nuda. A já chci, aby nás to pořád bavilo.“
The post Sky Bridge, Stezka v oblacích i Čapí hnízdo. Taros Nova posouvá české stavitelství appeared first on Forbes.