Rok bez Davida Lynche. Zůstával věrný své vizi, tím inspiruje, říká odborník
David Lynch by v úterý 20. ledna oslavil osmdesáté narozeniny. Zemřel před rokem, jeho tvorba však rezonuje nadále. Ať už skrze oblíbený seriál Městečko Twin Peaks či v dnes už klasických snímcích filmové historie. Jeho postavy jako Laura Palmer či agent Cooper v současné popkulturní diskuzi de facto zlidověly. Jak na něj vzpomíná americký filmový publicista David Bushman, který se jeho dílem zabývá řadu let?
Kultovní dílo Davida Lynche je jen stěží postihnutelné. Vzpírá se výkladům. Zásadní hollywoodský filmař – ale také vizuální umělec i skladatel – na filmovém plátně, fotografiích, v textech i na papíře nechával opakovaně zjevovat své prapodivné surreální světy – banální i děsivé zároveň. Jeho specifická poetika pak dala vzniknout samostatnému pojmu „lynchovský“ – anglicky Lynchian.
Coby filmař, jenž předběhl svou dobu, měl Lynch především odvahu tvořit svobodně, vzepřít se dobovým normativním měřítkům estetiky či témat, očekáváním i finančním tlakům.
Jako tomu bylo i v případě Městečka Twin Peaks, dodnes velmi populární televizní série, jejíž první dvě řady v devadesátých letech odvysílala americká televizní stanice ABC.
Série vykresluje typické americké maloměsto. Zdánlivě dokonalé, pod povrchem však zlověstné a odpudivé. Twin Peaks obývají svérázné postavy, jež záhadně mizí a zase se objevují.
To ostatně platí pro Lynchovo dílo obecně. Realita má u Lynche tendenci se zcela rozpouštět ve snech a představách a zase se z nich vynořovat, až divák ztrácí pojem, jestli vlastně ve skutečnosti nebyl sen realitou a realita jen pouhým výplodem fantazie.
V popředí seriálového mysteriózního dramatu pak stojí detektivní příběh, kde agent Cooper pátrá po vrahovi mladičké Laury Palmer.
„Twin Peaks bylo jedinečné předně tím, že bylo strašně avantgardní, surrealistické. Navíc v tak komerčním průmyslu, jakým byla americká televize, pro kterou je alfou omegou sledovanost a příjem z reklamy,“ podotýká v rozhovoru pro Forbes Life americký filmový publicista David Bushman.
Nakladatel a autor knih věnovaných mimo jiné právě Městečku Twin Peaks, se Lynchovým dílem zabývá řadu let. A jeho tvorbu před pár lety představil i v tuzemsku na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
Někdejší kurátor newyorského Muzea televize a rozhlasu či televizní editor ve Variety publikoval například tří set stránkový knižní rozhovor s Markem Frostem – spoluautorem zméněného Městečka Twin Peaks.
Ale zpět ke vzniku seriálu. Devadesátá léta znamenala pro televizní průmysl nárůst konkurenčních kanálů, k tomu se navíc pomalu přidávala i domácí videa.
A stanice ABC, která tehdy bojovala o diváky, se po dlouhém zvažování pro a proti rozhodla zariskovat a udělat něco, na co tehdejší američtí televizní diváci dosud nebyli zvyklí – Městečko Twin Peaks.
„Ze začátku to šlo dobře, ale pak to jaksi pohořelo. Lidé se na to prostě přestali dívat a tehdejší kritici ho přestali mít rádi,“ podotýká Bushman. „Zkrátka, jako u spousty Lynchovy práce, to v mnoha ohledech prostě předběhlo svou dobu,“ dodává.
A tak se vlastně stalo to, čeho se řada televizních manažerů ABC bála; že seriál propadne, že bude mít mizernou sledovanost, protože mu lidé nebudou rozumět a nebo jej nebudou schopni sledovat.
„Víte, dokonce Quentin Tarantino kdysi o Lynchovi prohlásil památnou větu, že má hlavu tak hluboko ‚ve vlastním zadku‘, že na jeho filmy se dál dívat nebude,“ zmiňuje se smíchem Bushman.
A i když se v době svého vzniku série opravdu potýkala s neúspěchem, televize ABC ji ale nakonec odvysílala. Přes všechna „ale“, která seriál vzbuzoval.
A právě v tom podle Bushmana spočívá největší síla a odkaz Lynchova díla. „Lynch je inspirací především v tom umělecky, intelektuálně i emocionálně, riskovat a zůstat věrný své vizi, i když to v dané chvíli může znamenat menší komerční úspěch, protože s odstupem let může být všechno jinak,“ komentuje filmový publicista televizní sérii, jež odstartovala proměnu seriálové produkce a dodnes ovlivňuje mnohé tvůrce.
„To, co dnes na sérii většinu lidí opravdu přitahuje – nebo přímo svádí – je právě ta Lynchova výstřednost. A to jak městečka, kde se seriál odehrává, tak i jeho obyvatel, postav,“ přemítá Bushman.
Mezi Lynchovy komerčně nejúspěšnější snímky se řadí Duna (1984) s celosvětovými tržbami v kinech v hodnotě přibližně 31,5 milionu dolarů a Sloní muž s tržbami přes 26 milionu dolarů (1980).
Naopak mezi jeho mainstreamovému divákovi takřka neznámá díla patří Lynchova výtvarná tvorba a rané krátké filmy. Právě tato díla jsou však nyní unikátně k vidění v pražském Centru současného umění DOX na výstavě Up in Flames.
Vidět lze nejranější Lynchovy práce – třeba série malůvek na obalech od zápalek až po nejnovější díla, stará sotva pár let. Nechybějí ani původní Lynchovy texty, jež některé série fotografií či grafik doplňují.
„Nesnáším líbivé a hezké věci. Mám raději chyby a nehody. Proto se mi líbí šrámy a podlitiny – jsou jako květiny. Vždycky jsem říkal, že pokud něco pojmenujete třeba ‚šrám‘ nebo ‚podlitina‘, lidi to bude automaticky znepokojovat. Když však vidíte totéž v přírodě a nevíte, co to je, může to být velmi krásné,“ stojí například Lynchova slova pod sérií rozmazaných a „popraskaných“ fotografií nahé ženy.
A právě takové uvažování je pro Lynchovu tvorbu zcela typické. „Lynch pokaždé odhaloval obě strany amerického snu, aby zdánlivou líbivost lidé nesežrali i s navijákem, a aby si uvědomili, že vždy existuje i temná stránka,“ říká Bushman.
A zhlédnout lze v DOXu taktéž i některé z Lynchových „kraťasů“, jež jsou stěžejní součástí Lynchovy rané tvorby, jako například thrillerový dílem animovaný a dílem hraný párminutový film Abeceda, kdy se z dětské hravosti a bezstarostnosti stává rázem hororový výjev plný krve.
„David Lynch zde vystupuje jako tvůrce, který nám představuje komplexní krajinu neklidu, v níž se skutečnost mění v sen a sen v znepokojivou skutečnost,“ podotýká kurátor expozice Otto M. Urban. Tento týden navíc u příležitosti nedožitých osmdesátin pořádá galerie různorodý doprovodný program.
Mezi téměř neznámou Lynchovu tvorbu pak podle Bushmana patří také reklamní či internetové počiny. „Chvíli byl do internetu opravdu hodně zapálený,“ podotýká americký publicista.
Pokud jste od Lynche ještě nic neviděli, doporučuje Bushman začít s přístupnějšími snímky, jako je Sloní muž nebo Mulholland Drive. „Mulholland Drive je můj vůbec nejoblíbenější Lynchův film,“ poznamenává.
A právě tato dvě slavná mysteriózní dramata jsou shodou okolností u příležitosti výročí tvůrce nyní dostupná v iVysílání České televize. A debutový celovečerní horor Mazací hlava pak v úterý 20. ledna promítá pražské artové Kino Aero. V kině Ponrepo je o víkendu k vidění celá třetí série Twin Peaks z roku 2017.
Co by naopak začínajícím Lynchovým divákům Bushman rozhodně nedoporučil, je snímek Inland Empire. „Viděl jsem to už asi patnáctkrát a pořád vůbec netuším, o čem to je. Ale víte, vůbec mi to nevadí, protože mě to nutí přemýšlet a rozebírat to s lidmi. A myslím že právě o to Lynchovi šlo především,“ přiznává Bushman.
Pomyslný „trigger warning“ k Lynchově tvorbě by pak mohl znít asi takto: To, co se zpočátku jeví idylicky, se obvykle zvrtne v něco velmi temného. „Lynch se často soustředil především na zlo nebo ošklivost pod povrchem. Ale zároveň zůstával svým způsobem vždy velmi nadějný,“ uzavírá David Bushman.
The post Rok bez Davida Lynche. Zůstával věrný své vizi, tím inspiruje, říká odborník appeared first on Forbes.