Dvacet let, patnáct ztrát, sedm dětí. Tohle je příběh manželů Pokorných

Sedmá holčička se jim narodila před dvěma měsíci. „Mít tolik dětí je frmol, ale je to to nejlepší, co jsem v životě udělal,“ říká investor Radek Pokorný. S manželkou Markétou prožili roky plné injekcí, hormonálních stimulací, narkóz, transferů embryí, čekání na krevní testy, úspěchů i neúspěchů… Šestý díl seriálu o reprodukční medicíně přináší příběh rodiny, která posledních dvacet let prochází IVF cestou.

Jí bylo 27, jemu 41 let a nedařilo se jim otěhotnět. Bez příčiny. Žádný problém lékaři nenašli. Dnes jejich rodina čítá dohromady devět členů. Amélii jsou dva měsíce, Charlotte 2 roky, Teodor má 5 let, Isabela 11, Nicolasovi je 13, Gabrielovi 17 a Eliášovi 18 let. Šest ze sedmi dětí bylo počato umělým oplodněním.

„Otevírám dveře mezi osmou a devátou večer. Nepřicházím z práce úplně brzo, ale náš dům má v sobě genius loci, jsou tam různá zákoutí. Támhle vidím pětiletého, jak si hraje s autíčkem, jedenáctiletá je u šicího stroje, třináctiletý na PlayStationu, sedmnáctiletý řeší sobotní fotbalový zápas a Spotify, osmnáctiletý maturitu, dvouletá s ovladačem na televizi, dvouměsíční miminko křičí a já se třeba dozvím, že nezbyla večeře. Já nad tím vším stojím a musím se smát. Není to nuda, naše děti mě omlazují a zocelují,“ líčí atmosféru domova Radek Pokorný.

IVF cesta manželů Pokorných začala v roce 2005 a trvala až do roku 2025. Bylo to dvacet let neúspěchů, pokusů i radosti. „Obor jako takový si prošel neskutečným posunem. Ten proces je vlastně stejný. Přijdete, napíšou vám léky, nastimulují, jdete na odběr, zavolají, jestli jsou embrya, a pak je transferují. Nepoznala bych rozdíl před dvaceti lety a dnes. Jinak se ale spousta technologických věcí samozřejmě hodně posunula,“ popisuje Markéta Pokorná. 

Radek Pokorný suše dodává, že proces pro muže se za tu dobu prakticky nezměnil: „Odevzdáte materiál, to je celé. Ale jestli se o mužích říká, že jsou nejzranitelnější u pisoárů, tak ještě zranitelnější jsou, když v sedm ráno sedí v čekárně s dalšími rozcuchanými muži, které čeká přesně ta samá činnost. Když na to jdou poprvé, jsou velmi nervózní. Strašně je to vysvleče. Pro mě to už byla od třetího dítěte vlastně rutina.“

Vše začalo, když Pokorná nemohla přijít do jiného stavu. Měla našlápnutou kariéru v právu, ale nedávalo jí smysl řešit problémy cizích lidí a stále se zabývat negativní službou. Zatoužila po dětech. „Místo sporů jsem chtěla řešit stavění báboviček z písku a čtení pohádek,“ říká.

Téměř dva roky se jim „to“ nedařilo. „Nejhorší jsou rady, že se ‚to‘ podaří, když na ‚to‘ nebudete myslet. Jenže jak na ‚to‘ můžete nemyslet, když se ‚to‘ nedaří? Pícháte si hormony a podobně,“ říká Pokorná.

Oba následně mluví otevřeně o fyzické zátěži a rizicích spojených s IVF a těhotenstvím. „Hormony, anestezie a zákroky nejsou tak složité jako samotný porod. Mám za sebou sedm císařských řezů a lékaři už dřív další těhotenství nedoporučovali,“ popisuje Markéta. „Někdy z legrace říkám, že je manželka můj sešitý fotbalový míč. Ale teď vážně, je to pro tělo obrovská zátěž a já ji za to obdivuju,“ dodává Pokorný.

Nejde samozřejmě jen o proces fyzický. Pro oba to byla těch dvacet let i emoční a psychická horská dráha. „Už během prvního těhotenství jsme čekali dvojčata a jedno se přestalo vyvíjet. To byl asi nejhorší stav,“ vzpomíná Pokorná. 

Později si na vrtkavost osudu zvykla a vyzkoušela i více klinik. „Už jsem znala křivku výsledků krve. Když neběžela tak, jak má, věděla jsem, že to nebude dobré, a nikdy nebylo,“ líčí Pokorná.

Během dvaceti let prodělala asi 20 hormonálních stimulací, 30 pokusů a 15 potratů. Všechny děti odrodil profesor Jaromír Mašata z Porodnice U Apolináře. 

„Já bych ti za to tady chtěl oficiálně poděkovat, že jsi to všechno zvládla, jsi skvělá,“ říká Pokorný manželce. „Já tobě taky, ne každý muž by kývl na sedm dětí,“ odvětí mu jeho žena ve vzájemné chvilce.

Proces umělého oplodnění je partnerská zkušenost. Vyžaduje strategii, komunikaci a respekt. „Já jsem to vnímal tak, jak to je. Při všech těch bolestech jsem nebyl ten úplně litující, ale snažil jsem se být oporou a vytvořit aspoň to, co jsem v rámci sebe vytvořit schopen byl,“ popisuje Pokorný.

Jejich partnerství funguje i díky velké vzájemné úctě k tomu druhému. „S reprodukčním procesem souvisejí krize, které se překonávají. Jsme stále tady, a já si o to víc můžu vážit svojí ženy,“ komentuje.

„Uklidnilo se to hodně dětmi. Sice byly neúspěchy, ale i odpovědnost vůči vašim dětem vás z toho vytáhne. Když už máte doma děti, prohry v rámci IVF nejsou tak bolavé. Já jsem typ, co se nevzdává. Asi musí být šílené o to bojovat a děti stále nemít. Mám i kamarádky, kterým se to nepovedlo a už do toho nechtěly jít. Kvůli bolesti, kterou to stojí,“ říká Markéta Pokorná.

Jejich děti vědí, že vznikly umělým oplodněním, a manželé doufají, že i pro ně IVF tabu není a nebude. Dokonce si zažily i situaci, kdy Markéta byla těhotná a nedopadlo to. Rodina Pokorných si postupně vytvořila systém, který vyrovnává práci, péči o děti, fyzickou i psychickou zátěž, a jedním z cílů jejich příběhu je právě detabuizace IVF v české společnosti. 

„Já bych obecně poradil asi toto – nečekejte dlouho, plánování rodičovství má smysl a nechtějte mít jedináčka. Děti potřebují mít parťáka, se kterým se milují i hádají. Ale hlavně se spojí proti rodičům. Naučí se, že se musí o něco dělit, že musí něco sdělovat a v něčem ustoupit,“ říká Pokorný.

Zároveň oba vyznávají disciplínu ve výchově dětí. „Tohle je poslední rok, kdy jsme ještě všichni pohromadě. Na podzim odchází syn do Ameriky na Stanford. U nás doma je to samospád. Osmnáctiletý vezme pětiletého na kroužek a my třeba odcházíme s klidným svědomím na večeři nebo kamkoliv na akci, protože prostě jedenáctiletá tu dvouměsíční vykoupe a uloží. Skoro si nehraje s panenkami, protože má doma živé panenky. Těší se na ně ze školy a hraje si s nimi, je neuvěřitelná,“ popisuje Pokorná. 

„Fascinuje mě, jak jsou k sobě pozorní a pečující, když někomu něco je. Hodně je to naučí, musejí umět vyjít s různými povahami. U nás doma ale také máme přísnou výchovu a ostatní se pak diví, jak máme vychované děti,“ dodává Radek a Markéta přikyvuje. 

Dvacet let mezi nadějí a zklamáním z nich udělalo rodiče sedmi dětí, ale i partnery, kteří obstáli ve zkoušce odhodlanosti, trpělivosti i vzájemné podpory a opory. Roky mezi ordinacemi, laboratořemi a porodními sály nakonec vyústily v početnou rodinu a v hluboké vědomí, že nic z toho není samozřejmé a nemělo by být tabu.

The post Dvacet let, patnáct ztrát, sedm dětí. Tohle je příběh manželů Pokorných appeared first on Forbes.