Kojenci u mobilů. Nová data ukazují alarmující realitu v českých rodinách
Více než polovina českých dětí se setká s obrazovkou ještě před prvními narozeninami. Nový průzkum ukazuje, že mobily, tablety a televize jsou běžnou součástí dětství už od kojeneckého věku. Odborníci přitom varují před dopady na řeč, soustředění i emoce a upozorňují, že problém nezačíná u dětí, ale u dospělých.
Digitální technologie měly rodinám ulehčit život. V praxi se ale čím dál častěji ukazuje i jejich druhá tvář: obrazovka jako rychlé řešení únavy, nudy, rozrušení nebo potřeby získat na chvíli klid. A právě v tom se podle odborníků skrývá jeden z největších problémů dnešního dětství.
Na základních školách se už roky řeší kyberšikana, zhoršená soustředěnost nebo nedostatek spánku. Nově se ale pozornost přesouvá ještě níže, k dětem od šesti měsíců do pěti let.
Právě na tuto věkovou skupinu se zaměřil průzkum agentury STEM pro spolek Zvedni hlavu a Nadaci O2. A alarmující výsledky ukazují, že obrazovky jsou běžnou součástí života i velmi malých dětí.
Dominika Herdová, ředitelka Nadace O2, připomíná, že organizace se tématu digitálního zdraví věnuje už osm let. Primárně působí na základních školách, kde prostřednictvím grantů a programu O2 Chytrá škola nabídla nějakou formu podpory už 320 tisícům dětí, rodičů i pedagogů.
Zkušenost z terénu je podle ní jednoznačná: bez rodičů změna nepřijde. „Od učitelů se často dozvídáme, že doma děti často nemají nastavena žádná pravidla používání technologií. A pak je velmi těžké s tím ve škole pracovat,“ zaznělo na setkání s novináři.
Dítě před obrazovkou? Často dřív, než začne mluvit
Průzkum STEM proběhl mezi zhruba tisícovkou rodičů dětí od šesti měsíců do pěti let. Zaměřil se nejen na délku času tráveného před obrazovkami, ale i na to, co děti sledují, v jakých situacích se tak děje a jak svou vlastní digitální hygienu vnímají rodiče.
První zjištění je prosté: úplně bez obrazovek vyrůstá jen menšina dětí. U nejmenších, tedy dětí do jednoho roku, sice 45 procent rodičů uvádí, že jejich dítě před obrazovkou netráví žádný čas, zároveň to ale znamená, že zbylých 55 procent dětí do jednoho roku pravidelný kontakt s obrazovkou už má.
Až 41 procent dětí ve věku jeden až dva roky tráví u obrazovek více než hodinu denně, každé páté více než dvě hodiny. S rostoucím věkem dítěte navíc čas před displejem výrazně roste. U dětí starších tří let uvádí 42 procent rodičů, že jejich dítě tráví u obrazovek více než dvě hodiny denně.
Výzkumnice Jitka Uhrová ze STEM upozorňuje, že jde o rodičovské odhady, nikoli o přesné měření. Přesto považuje výsledky za dostatečně výmluvné. „Některá zjištění jsou poměrně alarmující,“ shrnula.
Nejčastějším obsahem jsou dětské pořady, pohádky, večerníčky nebo seriály. Zhruba dvě třetiny rodičů říkají, že jejich děti sledují podobný obsah denně. Více než polovina zmiňuje i písničky nebo vzdělávací pořady a hry.
Zarážející je ale jiný údaj: čtvrtina rodičů připustila, že jejich malé děti alespoň občas sledují krátká videa na platformách jako YouTube, TikTok nebo Instagram. To, co bylo ještě před pár lety typické pro teenagery, tak zjevně proniká už i do předškolního věku.
Obrazovka u jídla, v autě i při vzteku
Neméně důležité je, kdy rodiče obrazovky používají. Často nejde o plánovaný společný čas, ale o nástroj pro zvládnutí každodenního provozu. Nejčastější situací je chvíle, kdy rodič potřebuje něco udělat doma, pracovat nebo si jednoduše odpočinout.
Významná část respondentů ale přiznala i další scénáře: obrazovka při jídle, během cest autem či hromadnou dopravou nebo ve chvíli, kdy je dítě rozrušené a je potřeba ho uklidnit.
Právě to odborníci považují za zvlášť problematické. Pokud se dítě učí, že displej slouží jako rychlá útěcha při frustraci, vytváří si podle nich návyk, který může později ztěžovat zvládání emocí i nastavování hranic.
Další vrstvu problému ukazuje i fakt, že v polovině domácností běží televize jako kulisa. Dítě si třeba kreslí nebo hraje, ale v pozadí je permanentně zapnutá obrazovka. I to podle expertů zasahuje do schopnosti soustředění.
Problém nezačíná ve škole, ale v rodině
Kamila Kolmanová ze spolku Zvedni hlavu říká, že právě proto je s osvětou třeba začít mnohem dřív než na prvním stupni základní školy. Spolek vznikl s cílem podporovat rodiče malých dětí v tom, aby doma používali technologie vědoměji, zdravěji a vyváženěji.
„Už od narození dítěte je potřeba o technologiích doma přemýšlet a nastavovat společná pravidla,“ zaznělo během prezentace.
Podle průzkumu je přitom realita od ideálu daleko. Téměř polovina rodičů uvedla, že doma nemají pro sledování obrazovek nastavený žádný časový limit. Další část sice pravidla má, ale nedaří se jí je dodržovat.
Roli hraje i sociální situace rodiny: delší čas strávený před obrazovkami je častější v domácnostech s nižším vzděláním nebo horší materiální situací. Větší vliv mají obrazovky také tam, kde je v rodině starší sourozenec.
Logopedi hlásí plné ambulance
Možná nejvýraznější varování přinesla Barbora Richterová z Asociace klinických logopedů České republiky. Podle ní se logopedické ambulance stále méně zabývají „jen“ výslovností a čím dál častěji řeší děti, které mají zásadní potíže s vývojem jazyka, tvorbou vět, slovní zásobou i sociální komunikací.
„Naše ambulance jsou doslova zavalené dětmi, které mají problémy s vývojem jazyka,“ uvedla. Podle Richterové se jazyk nevyvíjí pasivním sledováním obsahu, ale přirozeným kontaktem člověk–člověk.
Dítě potřebuje mluvit, reagovat, zažívat situace, spolupracovat a dostávat zpětnou vazbu. Pokud od nuly do šesti let převáží pasivní konzumace prostřednictvím telefonu, tabletu nebo televize bez rodiče nebo kamaráda, přirozený vývoj řeči se podle ní narušuje.
Právě tady se objevuje i silný pojem, který na konferenci zazněl: pseudoautismus nebo pseudodysfázie. Tedy stav, kdy dítě působí, jako by mělo vážnou vývojovou poruchu komunikace, ale významnou roli v jeho projevu může hrát právě nadměrná a nevhodná expozice technologiím.
Rozlišit skutečnou diagnózu od tohoto typu potíží je podle Richterové složité a vyžadovalo by dlouhodobé, minimálně tříměsíční, omezení obrazovek a sledování změny.
Richterová zároveň zdůrazňuje, že technologie samy o sobě diagnózy nezpůsobují. Mohou ale existující potíže zesilovat a zhoršovat. U některých dětí naopak mohou být i terapeutickým nástrojem, pokud se s nimi pracuje citlivě a pod odborným vedením.
Popsala například případ chlapce s těžkým selektivním mutismem (úzkostná porucha, při které dítě trvale nemluví v určitých situacích), u něhož se díky práci přes jeho oblíbenou hru Roblox podařilo postupně navázat kontakt se světem a přenést ho zpět do reálných situací.
Právě to je důležitý moment celé debaty: technologie nejsou automaticky nepřítel. Rozhodující je, jak, kdy a proč se používají.
Čeští pediatři chystají vlastní doporučení
Do tématu nově výrazně vstupuje i Česká pediatrická společnost. Její předseda profesor Jiří Bronský oznámil, že bezpečné dětství v digitálním světě se stane nosným tématem společnosti pro rok 2026 a že v Česku vzniknou oficiální doporučené postupy pro jednotlivé věkové kategorie.
Pediatři přitom nechtějí jít cestou jednoduchých zákazů. Podle Bronského se i ve světě posouvá debata od striktních časových limitů směrem k odpovědnému používání, regulaci, kvalitě obsahu a rodičovskému dohledu.
Odborný tým podle něj prošel přes dva tisíce odborných publikací a nyní z nich vytahuje nejdůležitější závěry. V některých oblastech jsou data robustní, jinde je výzkum omezený a bude potřeba opřít se i o zdravý rozum.
„Nebudeme se přece bavit o tom, jestli dítě do tří let má komunikovat s rodiči, učit se a sahat si na hračky, a ne na ně klikat,“ poznamenal Bronský s nadsázkou.
Pediatři chtějí spolupracovat s dalšími odbornými subjekty i neziskovým sektorem a vytvořit doporučení, která budou použitelná nejen pro lékaře, ale i pro rodiče a pedagogy.
Ne zákaz, ale pravidla
Přes rozdílné akcenty se na konferenci opakovalo několik společných doporučení. Děti do dvou až tří let by podle odborníků měly mít screen time nulový nebo zcela minimální. U starších dětí je potřeba sledovat nejen čas, ale hlavně kvalitu obsahu. Rozdíl mezi pomalou pohádkou a nekonečným scrollováním krátkých videí je podle nich zásadní.
Technologie by neměly nahrazovat pohyb, hru ani rozvoj soustředění, proto je vhodné vybírat kvalitní obsah a doprovázet děti při jeho sledování, obsah komentovat a vysvětlovat. Malé dítě totiž často nedokáže převést to, co vidí na obrazovce, do reálného světa. Výzkumy tento fenomén označují jako videodeficit. V náročných chvílích je pak zásadní nabízet jim blízkost a učit je pracovat s emocemi bez úniku k obrazovce.
Základem je jít příkladem a nastavovat jasná pravidla pro jejich používání – kdy, kde a jak dlouho. Rodiny by si také měly nastavovat zóny bez obrazovek, například u jídelního stolu, v ložnici nebo v dětském pokoji.
Nedílnou součástí je také důraz na bezpečnost – od nastavení soukromí po využívání rodičovských kontrol, které pomáhají vytvářet bezpečné prostředí v online světě a otevřeně mluvit nejen o tom, proč děti technologie používat nemají nebo mají omezeně, ale i o tom, proč po mobilu sahají sami rodiče.
Právě rodičovský vzor se ukazuje jako jeden z klíčových faktorů. Více než polovina rodičů si uvědomuje, že jejich vlastní zacházení s mobilem formuje i dítě. Více než třetina ale zároveň přiznává, že se jí nedaří s tím nic dělat.
Tlak práce, notifikací i každodenních zvyklostí je prostě příliš silný. A možná právě tady leží jádro celé debaty. Ne v moralizování, ale v přiznání si, že digitální přetížení se netýká jen dětí. Děti jsou spíš jeho nejviditelnějším zrcadlem.
The post Kojenci u mobilů. Nová data ukazují alarmující realitu v českých rodinách appeared first on Forbes.