Měly změnit svět, faktor hlupáka je však potopil. Proč propadl Segway i Metaverse?
Když vám někdo řekne, že má tip, jak rychle vydělat, obvykle na tom moc pravdy není. A jak se již mnohokrát ukázalo, totéž platí i pro většinu vynálezů, které podle svých tvůrců jistojistě změní svět. Většinou přitom za jejich neúspěch může i „faktor hlupáka“.
O tom se letos přesvědčili i ti, kdo uvěřili velkolepým plánům Marka Zuckerberga. Ten byl o budoucím úspěchu projektu Metaverse přesvědčený natolik, že do něj vložil osmdesát miliard dolarů (přes 1,8 bilionu korun) a přejmenoval po něm společnost Facebook.
Tento virtuální svět podle něj měl být dalším krokem ve vývoji internetu, kdy by se lidé místo plochých obrazovek raději potkávali skrze své 3D avatary v jiné realitě.
V té by kromě potkávání se s přáteli mohli uživatelé také nakupovat oblečení pro své avatary či vybavení do virtuálních domovů, hrát spolu hry, cvičit či pracovat z virtuální kanceláře s kolegy po celém světě.
„Metaverse není něco, co vytvoří nějaká firma. Je to další kapitola v celkovém vývoji internetu,“ prohlásil kdysi Zuckerberg, který byl přesvědčený, že když s tímto nápadem nepřijde Facebook, uspěje na něm někdo jiný.
Jenže v březnu společnost s dnešním názvem Meta oznámila, že hlavní součást Metaverse zvaná Horizon Worlds na brýlích pro virtuální realitu končí. Důvodů našli američtí technologičtí novináři mnoho – například neschopnost služby udržet uživatele, kteří se rozhodli ji alespoň jednou vyzkoušet.
K jejímu neúspěchu zřejmě přispěl i mylný předpoklad, že spolu lidé chtějí ve virtuálním prostředí komunikovat radši než na běžných sociálních sítích, či konstantní firemní reorganizace, ke kterým při tvorbě projektu docházelo.
Mimo jiné však Metaverse narazil na „dork factor“, tedy „faktor hlupáka“. Ten se vztahuje k produktům, které vypadají tak stupidně, že jejich využíváním ze sebe člověk v očích druhých dělá troubu.
Takové označení provází Metaverse už od jeho představení a například článek amerického Forbesu z roku 2022 s titulkem „Nechápe snad Mark Zuckerberg, jak špatně jeho Metaverse vypadá?“ získal na sociální síti Reddit jednapadesát tisíc souhlasů.
Neustálé legrace sdílené na sociálních sítích se přitom miliardáře dotkly. „Vím, že když někdy uvedeme na trh produkt, objeví se takový vtip, kdy lidé říkají: ‚Hele, utratili jste všechny ty peníze a vyrobili jste tohle,‘ a to je… Myslím, že to není úplně správný způsob, jak o tom uvažovat,“ řekl tehdy investorům.
Jenže vtipy nepřestávaly, a to i proto, že si Zuckerberg za projektem stál, přestože na něm Meta ztrácela miliardy dolarů. Do utahování si z virtuálního světa se zapojil také zakladatel sociální sítě X Jack Dorsey či Rada pro cestovní ruch Islandu.
Místo změny světa tak ultradrahý projekt dokázal přilákat pouze pár stovek tisíc uživatelů a teď za posměchu pomalu končí.
Když se ohlédneme zpět, snad ještě neuvěřitelnější byly předpovědi o společnosti Segway. Jejich dvoukolové elektrické dopravní prostředky měly podle novinářů i nejúspěšnějších podnikatelů doslova změnit svět.
Miliardář Steve Jobs o vozítku v roce 2001 řekl, že to je „stejně významná záležitost jako PC“, Jeff Bezos mluvil o „zcela novém přístupu k městské dopravě“ a investor John Doerr je nazval „nejvýznamnějším vynálezem od dob internetu“.
Magazín Time si dokonce v roce 2001 dal dopravní prostředek na obálku s popiskem „znovuobjevení kola“. Vynálezce produktu Dean Kamen v článku označil Segway za inovaci, která „bude pro auto tím, čím bylo auto pro koňský povoz“.
Jenže uběhlo čtvrt století a lidé stále chodí pěšky nebo jezdí autem, zatímco společnost Segway po vyrobení 140 tisíc kusů přešla raději na produkci elektrických skútrů.
Za důvody pro selhání vynálezu se obvykle považuje cenovka pěti tisíc dolarů, asi 117 tisíc korun, které nejlevnější stroj stál, či fakt, že města nepřišla na to, zda je lepší je nechat jezdit po chodníku, nebo po silnici.
Podle organizace vzdělávající byznysové lídry Boma za tím bylo i to, že kdo na Segwayi jel, vypadal jako „trouba“. „A ne jen tak ledajaký trouba; vypadáte jako trouba, kterého nikdo nepřehlédne. Segway vás opticky zvětší a zvýší, takže každý vidí, jak vypadáte jako trouba,“ píše organizace.
„Faktor hlupáka“ se projevil i u jiného vynálezu, který měl rovněž změnit svět – chytrých brýlí Google Glass.
Jak píše Boma, když je více „cool“ dělat si z vašeho produktu legraci než ho využívat, máte problém. To se stalo i brýlím, které magazín The Guardian nazval v roce 2014 prvním z řady nositelných počítačů, „které změní svět jako kdysi knihtisk“.
„Myslím, že lidé zjistí, že se budou cítit v podstatě bezbranní a osamělí, až to v jednu chvíli nebudou mít. Budou mít pocit, jako by byli odříznuti od světa,“ řekl o nich o rok dříve investor Marc Andreessen.
Jenže internet z podivně vypadajících brýlí měl spíše legraci a někdo například vedl blog „Bílí muži s Google Glass„, který sdílel fotky vtipně vypadajících mužů s těmito brýlemi. Technologie za 1500 dolarů (asi pětatřicet tisíc korun) vydržela ani ne rok, než Google oznámil její stažení z prodeje.
„Tak nějak jsem to trochu uspěchal a říkal si: ‚Hele, já jsem další Steve Jobs, tohle zvládnu. Ta-dá!‘,“ vzpomínal pak spoluzakladatel společnosti Google Sergey Brin. Přiznal, že ho tehdy osobní ambice zaslepily a on si neuvědomil, že lidé nic takového prozatím nechtějí.
Firmy ale s nabízením doplňků na obličej nepřestávají. Podobný problém jako Google Glass tak řeší i VR brýle Vision Pro od Applu, které magazín Wired nazval „drahým přešlapem“, a některé negativní reakce znějí i na jinak normálně vypadající Ray-Ban Meta AI brýle, které podle některých nemají dostatečnou výdrž.
Spravit se to sice dá koupí externí baterie, mít na jedné straně brýlí zavěšenou krabičku ale „faktoru hlupáka“ zřejmě moc nepomáhá.
Ne vždy však za neúspěch může onen faktor hlupáka. Obří nadšení kdysi bylo i z 3D tiskáren, které sice úplným fiaskem neskončily – dnes se jich prodávají miliony kusů ročně –, vize jedné v každém domově se však jako realistická neukázala.
Představa takového světa vycházela na začátku minulé dekády z předpokladu, že když se tiskárny postupně zmenšují a jejich obsluha zjednodušuje, je jisté, že se v blízké budoucnosti rozšíří podobně jako replikátory v seriálu Star Trek. To by umožnilo se odprostit od dosavadního systému prodeje zboží, a každý by si tak mohl vytvořit téměř vše, co by mohl chtít.
Už v roce 2006 britský deník The Guardian k tehdejší tiskárně RepRap napsal: „Říká se o ní, že je to vynález, který svrhne globální kapitalismus, odstartuje druhou průmyslovou revoluci a zachrání životní prostředí – a možná kvůli němu přijde o práci i Santa.“
O devět let později prohlašoval Jonathan Jaglom, generální ředitel společnosti MakerBot zaměřené na 3D tisk, že věří, že v budoucnu bude mít doma tiskárnu každý. „Myslím, že zatím jsme se tam ještě nedostali, ale rozhodně se tím směrem ubíráme. Je to opravdu otázka uživatelské přívětivosti,“ řekl pro web The Motley Fool.
Proč to nevyšlo, se probírá dodnes, často ale zní jako odpověď to, co už předpokládali její propagátoři před dekádou – na rozdíl od běžné tiskárny s ní je stále mnohem více práce. Když navíc nastane problém, je složitější ho vyřešit než u 2D tiskárny.
Širokého uplatnění se navíc dočkaly pouze 3D tiskárny schopné tisknout z plastu, což výrazně omezuje škálu možných využití. Některé z materiálů pak nelze použít k podávání jídla a nesmějí se dávat do myčky ani nechávat v rozpáleném autě.
V tomto případě vynález oslavovaný jako něco, co změní svět, nesplnil očekávání hlavně kvůli praktickým a technickým omezením. Původní očekávání od něj zkrátka vyžadovala více, než čeho byl schopen.
Porovnejme to s tím, co se dnes říká o umělé inteligenci. Třeba generální ředitel Google Sundar Pichai o ní řekl, že „je pravděpodobně tou nejdůležitější věcí, na které lidstvo kdy pracovalo“ a považuje ji „za něco mnohem zásadnějšího než oheň nebo elektřinu“.
A přestože se na ní nejezdí ani si ji člověk nemusí dávat na obličej, za její využívání se i tak řada lidí stydí. Loňská studie společnosti WalkMe například zjistila, že 49 procent Američanů zaměstnaných v korporacích někdy tvrdilo, že AI nepoužívají, aby se vyhnuli kritice.
U šéfů bylo toto číslo ještě vyšší – třiapadesát procent. Obě skupiny se totiž bojí, že když o nich ostatní budou vědět, že AI používají, budou je považovat za méně kompetentní a líné.
Dost možná tak mezi faktory, které rozhodnou o úspěchu umělé inteligence, bude patřit i to, zda její používání zůstane aktivitou „pro hlupáky“ a zda její schopnosti nevidíme až příliš optimisticky, stejně jako tomu bylo v případě 3D tiskáren.
The post Měly změnit svět, faktor hlupáka je však potopil. Proč propadl Segway i Metaverse? appeared first on Forbes.