Na olympiádu nesměl. Imrich Bugár přesto zanechal rekord, který přežil režim i čas

Někdejší světový šampion v hodu diskem Imrich Bugár, který ve středu zemřel ve věku nedožitých 71 let, po sobě nezanechal jen medaile a rekordy, ale i příběh věrnosti, disciplíny a promarněného vrcholu, který mu vzala politika.

Na první pohled to není žádná raketová věda. „Vybral jsem si disk, protože jsem zamlada hrozně rád něčím házel,“ říkával s úsměvem muž, který patřil k největším tvářím československé atletiky osmdesátých let.

Ještě loni v prosinci přebíral na vyhlášení Sportovce roku ocenění pro sportovní legendu. Vtipkoval a rozdával historky s lehkostí člověka, který už dávno ví, co všechno sport člověku vezme, a co mu naopak nechá.

O pár měsíců později český sport přišel o jednu z nejvýraznějších postav své poválečné historie. Imrich Bugár zemřel 8. dubna, necelý týden před jedenasedmdesátými narozeninami.

Jeho kariéra se dá vyprávět přes medaile, rekordy a ankety, jenže to by bylo málo. Bugár nebyl jen šampion, který v roce 1983 vyhrál první mistrovství světa v atletice a o rok dřív se stal mistrem Evropy. Byl také sportovcem, jemuž dějiny sáhly přímo do nejlepší sezony života.

Na letní olympiádu v Los Angeles v roce 1984 neodjel, přestože patřil ke světové špičce a sám věřil, že by tam mohl zaútočit na zlato.

„Vůbec jsem se s tím nechtěl smířit. Byl jsem v té době nejlepší na světě,“ vzpomínal na bojkot her, který nařídil tehdejší komunistický režim.

Bugár tenkrát zvažoval i cestu na vlastní náklady, jenže narazil na systém, který byl neoblomný. Místo olympijského stadionu v Kalifornii ho poslal na náhradní akci Družba do Moskvy, kde po něm ještě žádal výsledek hodný poslušného reprezentanta.

Olympijské zlato bývá symbolem absolutního vítězství. Jemu možnost o něj bojovat jednoduše sebrali soudruzi v kancelářích.

Z vesnice u Dunajské Stredy do světové špičky

Narodil se v Ohradách u Dunajské Stredy, vyrůstal v maďarském prostředí a ještě v osmnácti letech uměl jen maďarsky. Když mu přišel první nominační dopis na mezistátní utkání dorostenců, musel mu ho podle vzpomínek přeložit farář. I to dobře ukazuje, z jaké vzdálenosti se na vrchol dostával. Nejen zeměpisné, ale i kulturní a jazykové.

Původně se věnoval házené a tam se poprvé ukázalo, jak mimořádnou sílu v ruce má. Jednomu brankáři zlomil prudkou ranou kotník, jinému přišpendlil prsty k tyči. „Pak už jsem se bál střílet,“ vzpomínal. Z házenkářské střely se postupně stal diskařský hod a z kluka z jihu Slovenska atlet, který začal rychle růst.

V patnácti letech vyhrál okresní přebor, potom odešel do Bratislavy, vyučil se elektromontérem ve Slovnaftu a vedle práce se učil nový jazyk i nový život.

Zásadní přesun přišel s vojnou. Očekávalo se, že zamíří do Dukly Banská Bystrica, jenže tam o něj nestáli. Skončil tedy v Dukle Praha, kde našel prostředí, které z něj udělalo šampiona.

V roce 1978 vyhrál první domácí titul a na mistrovství Evropy v Praze získal bronz. O dva roky později přidal olympijské stříbro.

V Athénách 1982 ovládl Evropu a v Helsinkách 1983 i svět. Když se v roce 1985 dostal v San José na 71,26 metru, vytvořil výkon, který přežil celé dekády. Rekord zůstal stát jako pomník jedné mimořádné generace i jako připomínka doby, kdy československý disk patřil mezi světovou elitu.

Legenda, která nezmizela ani po kariéře

Když v roce 1995 skončil, neodešel do ústraní ani do role někdejšího šampiona, kterého si veřejnost připomene jednou za čtyři roky při olympiádě.

Zůstal v Dukle, pracoval v oddělení zahraničních sportovních styků a dál žil atletikou zevnitř. K tomu přidal organizaci Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově, čímž symbolicky propojil vlastní éru s mužem, po němž převzal vládu nad československým diskem.

Měl v sobě také vzácnou schopnost mluvit o velkých věcech normálně. O jídle, zabijačkách, sádle, tanci, kamarádech, tréninku i medailích. Nepůsobil jako pomník, spíš jako chlap, který toho hodně zažil a nepotřebuje kolem sebe stavět legendu, protože ji za něj dávno postavily výsledky.

I proto zůstával oblíbený mezi fanoušky, olympioniky a mladšími sportovci. Uměl vyprávět, uměl shodit sám sebe a pořád v něm byla vidět energie, která ho kdysi dostala na vrchol.

Imrich Bugár po sobě zanechal rekord, který stále platí, medaile z akcí, kde se lámaly dějiny atletiky, a také barevný životní příběh, v němž je všechno podstatné. Talent z periferie, práce, světová úroveň, zásah politiky, věrnost klubu i schopnost zůstat zajímavý dávno po posledním závodě.

Když se dnes řekne, že odešla legenda, často to bývá jen povinná formulka. Tady sedí přesně. U Bugára totiž nezmizel jen bývalý šampion. Odešel člověk, který československému sportu dlouhá léta dával tvář, rozměr i paměť.

The post Na olympiádu nesměl. Imrich Bugár přesto zanechal rekord, který přežil režim i čas appeared first on Forbes.