Někdy ve středu večer Alec Segaert pohlédl do itineráře dvanácté etapy a všiml si – možná sám, možná s přispěním sportovních ředitelů – sympatické zatáčky kousek před cílem. Tady za to vezmu, řekl si třiadvacetiletý debutant na Giru a další den přesně podle plánu fantasticky zaskočil ztuhlé nohy ostatních vyšťavených cyklistů. A aby toho nebylo málo, chvilku za ním cílem projel Afonso Eulálio, jeho stále růžový kolega z týmu Bahrain Victorious.
