Kde domov můj?
31. 12. 2015 JaroslavKuchař
To, že bude zpochybňován prezidentův výrok „tato země je naše“, by mne nenapadlo ani v nejhorším snu. Měl snad prezident říct „…jejich země“? Nebo „…země nikoho“? Nebo „…země všech?“ Umíte si představit, že tento výrok příslušného prezidenta zpochybňuje kdokoliv třeba ve Španělsku, Francii, USA, v Polsku… vlastně v jakékoli jiné zemi? A že ho relativizují i ústavní činitelé?
Proč tedy existují armády, tajné služby a vojenské aliance? Co a koho chrání? A obráceně: Mají třeba Číňané považovat Austrálii za svou?
Trestní zákoník (40/2009 Sb.) zná pojmy Vlastizrada (§ 309) a Rozvracení republiky (§ 310). Ne, že by zpochybňovači presidentova výroku měli být podle těchto paragrafů obviněni. Nenaplňují jejich skutkovou podstatu.
Existence těchto paragrafů je ale snad pro všechny dostatečným důkazem toho, že tady je NĚCO, co je potřeba CHRÁNIT. To něco je podle výše uvedených paragrafů: územní celistvost, obranyschopnost, samostatnost. Kdo to NĚCO má chránit a za tuto ochranu nese odpovědnost je snad jasné. A když to vysloví nejvyšší ústavní činitel, je to zpochybňováno? Přitom je to jeho základní povinnost! Na prezidenta se přeci vztahuje v ústavě definovaný pojem Velezrada: tou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Pro mne vůbec nejzajímavější otázka je, PROČ vůbec někdo tak „samozřejmou“ věc zpochybňuje, když nejde o nic menšího, než o vlastní existenci. Jak říkal už německý kancléř Konrad Adenauer: „O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí; o tom, zda vůbec přežijeme, politika zahraniční.“
Vynechám-li osoby, které ztratily zbytky soudnosti nebo mají zatemněný mozek nenávistí k prezidentovi, zbývají logicky (asi i fakticky) jen placení agenti „cizí moci“ a samozřejmě osoby motivované nějakou ideologií / světonázorem. Jakou? Ať jsem dumal, jak dumal, nepřišel jsem na nic jiného, než na ideologii multikulturalismu (chápanou jako aspekt krajního liberalismu).
Musím přiznat, že dříve jsem moc nechápal, proč je kvůli multikulturalismu tolik povyku. Teprve teď mi naplno došlo, kam až je možné zajít a jak nebezpečnou ideologií se může stát. Ve své extrémní podobě není chtěným a potřebným vyvážením rizika nacionalismu, ale je stejně nebezpečným opačným pólem vedoucím v konečném důsledku k jinému typu totality: podle druhu hrozby buď náboženskému (aktuálně islamismus), anebo korporátnímu (kdože „stvořil“ Hitlera?).
Za současného stavu společnosti (sám pro sebe jí nazývám „parazitická společnost neodpovědnosti“) a mezinárodní situace nemůže být ani pomyšlení na alespoň nějakou demokracii bez existence suverénních národních států. Zatím nemáme k dispozici lepší model do nepohody: kdyby všichni lidé na planetě byli „dobré vůle“, to by byla jiná. Ale nejsou. Ještě jinak: Mír je dynamická rovnováha, založená na vytvoření dohod, hranic a jejich respektování. Mír není opakem agrese / války; opakem války je otroctví; tam nekonečné ustupování nutně vede. A schopnost bránit se otroctví – jak historie dokládá – je nejsilnější v pokrevní linii: rod – národ.
Tvrdit, že naše země není naše, je plivnutím do tváře všem, kteří v minulosti obětovali své životy za národní svobodu a svrchovanost, za možnost rozhodovat o svém osudu samostatně. Některé tzv. elity si s odpuštěním nevidí na špičku nosu. Pro mne osobně pojem (národní) elita v sobě zahrnuje především schopnost a ochotu stát za svým lidem a pracovat pro jeho dobro, cítit spoluodpovědnost za chod a vývoj společnosti. Bez vypočítavosti a postranních úmyslů. Místo toho často cítím pohrdání, intelektuální povýšenost a bezbřehé sobectví. U některých bohužel i hájení zájmů „cizí moci“.
Co dál?
• Přiznejme si konečně, že poklidné období posledních 70 let v Evropě končí a před námi je etapa daleko bouřlivější. A připravme se na to. Adaptabilita je klíčovou schopností každého živého organismu. Strkání hlavy do písku je životu nebezpečné.
• Přiznejme si, že současnost dává spíše za pravdu Samuelovi Huntingtonovi s jeho „Střetem civilizací“ než Francisovi Fukuyamovi s jeho „Koncem dějin“. Bez ohledu na to, že i řadoví islamisté jsou svým způsobem také oběti. Jít s květinou proti naprogramovanému bio robotovi se samopalem, který již se člověkem nemá nic společného, je hloupost.
• Přiznejme si, že jedinou možností smíru uvnitř naší kotliny a v Evropě je komunikovat a vnímat argumenty druhých. Cílem diskuzí nemůže být zničení protistrany, ale přiblížení se k pravdě. To samozřejmě platí především pro ty, kdo to tzv. myslí dobře. Zde je rozsah skutečně široký: od většiny lidí z tzv. sluníčkových nevládek až po Islám v ČR nechceme. Všechno ostatní může mít fatální důsledky: uvědomme si to se vší vážností „synové a dcery Svatoplukovi“.
• Přiznejme si, že ve světě existuje i „zlá vůle“, jejíž zájmy jdou dlouhodobě proti našim zájmům. A její proponenti se bezostyšně mohou tvářit jako největší přátelé… kolikrát už jsme to jako národ zažili? Jejich snaha o „rozděluj a panuj“ je aktivní víc než jindy.
• Přiznejme si konečně, že dosáhnout Míru často není možné bez konfliktu: jak jinak stanovit pravidla a hranice? Dejme sílu míru!
Tyto odrážky berte, prosím, i jako Novoroční přání a zároveň jako nabídku na Novoroční předsevzetí:)
A stále platí Dykovo:
...
Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?
...
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš.