Stojím na ulici v Tchaj-čungu, druhém největším městě Tchaj-wanu, a svádím zdánlivě marný boj s navigací. Hustá zástavba přístroj zjevně mate a šipka každou chvíli míří jiným směrem. Když už do cíle zbývá ani ne sto metrů, jen těžko říct kudy, schovám mobil a zkusím to postaru. Heuréka, v dáli zahlédnu frontu. Ta se u nenápadné šedivé budovy každý den tvoří už desítky minut před otvíračkou. Na jedinou zmrzlinu světa oceněnou michelinskou hvězdou se totiž vyplatí počkat.
