O fanatické fobii frustrovaných gnostiků a nebezpečí radikálních ideologií

V eseji O fanatismu a autoritářském pokušení některých konzervativců, který vyšel v Nové orientaci (18. října 2022), se Karel Dolejší věnoval praktickému hodnocení některých současných politiků napravo od středu. Jak už to u politiky bývá, s něčím souhlasím a s něčím méně. Předně bych řekl, že Donald Trump není a nikdy nebyl konzervativec, i když jeho vláda některé konzervativní postoje prosadila. Dále bych dodal, že Giorgia Meloniová, i když bývala kdysi fašistka, dnes už jí v žádném analytickém smyslu není – stejně jako Marián Čalfa v listopadu⁠–prosinci 1989 (a poté) už nebyl normalizačním komunistou; stejně jako František Kriegel v roce 1968 už nebyl stalinistou. Problematická je však podle mého názoru druhá („intelektuální“) část eseje, s níž si dovoluji polemizovat.

Za prvé zde vidím tendenci autora dávat postojům či názorům, kterým nerozumí, pejorativní adjektiva. Zásadně píše o „bigotním křesťanství“ tam, kde má na mysli ortodoxní (tj. pravověrné) křesťanství. Pro pochopení filosofie dějin Erica Voegelina je zásadní správně chápat rozdíl mezi křesťanskou ortodoxií a herezemi. Nebo píše o Hayekově „ústavním fetišismu“, když míní jeho loajalitu vůči konstitucionalismu a přesvědčení, že ústavní omezení moci státu je pro svobodu nezbytné (takto lacině lze odstřelit cokoli: „fetišismus ochrany klimatu“, „fetišismus lidských práv“, „fetišismus demokracie“ atd.).

Za druhé, autor označuje Erica Voegelina za „konzervativního ideologa“. To je stejný nesmysl, jako kdyby někdo označil sira Karla Poppera za „liberálního ideologa“. Ani jeden z nich nebyl ideolog, oba byli filosofové. Je zásadní rozdíl mezi filosofií a ideologií a z textu vůbec není zřejmé, zda si ho je autor vědom. Rozdíl mezi ideologií a filosofií je pro Voegelinovu filosofii dějin zásadní.

Za třetí, autor píše o „bigotní křesťanské ideologii“. O „bigotnosti“ jsem se již zmiňoval, autor tak nazývá ortodoxii („Ratzinger byl ortodoxní křesťan“ versus „Ratzinger byl bigotní katolík“ – vnímáte ten rozdíl?). V autorově pojetí pak jediný „nebigotní“ křesťan je neortodoxní, tj. neúplně křesťanský křesťan… Ale nyní se podívejme na to slovo „ideologie“: existuje něco jako „křesťanská ideologie“? „Židovská ideologie“? Ne. Existuje křesťanské, židovské nebo islámské náboženství, ale ne ideologie. Ideologie je politický fenomén; křesťanství, židovství, islám jsou náboženství. Opět, není vůbec zřejmé, jestli autor rozlišuje mezi náboženstvím a ideologií, což je pro Voegelinovu filosofii zásadní.

Nakonec se musím ptát, jestli autor, který Voegelina četl, z něho něco pochopil. Kloním se k názoru, že něco ano, ale to něco se mu velice nelíbí, protože Voegelin kladl na lavici obžalovaných nejen totalitarismy 20. století, ale i celý dnešní západní progresivismus.

Voegelinovo varování před gnostiky

Ukažme si, co byl geniální postřeh Erica Voegelina. Ponechme stranou jeho zajímavé úvahy o reprezentaci (elementární, existenciální, soteriologická), o starých Židech (Mojžíš, Exodus) nebo Řecích (Sokrates, Platon, Aristoteles) či zajímavé (leč heretické) spekulaci mnicha Joachima z Fiore (12. století, Kalábrie) o aplikaci dogmatu Svaté Trojice na historický čas a přejděme přímo k tomu, co autora popuzuje nejvíce: ke středověkému křesťanství. Nás nezajímá křesťanská dogmatika či mravouka, ale čistě politická filosofie. Tu ortodoxní (podle autora „bigotní“ a „ideologii“) formuloval sv. Augustin v díle De Civitate Dei (O obci Boží).

V předkřesťanském období (řecká polis, Řím) existovala těsná jednota státu a náboženského kultu; panteon bohů měl vlastně sloužit státu, chránit polis. Římský císař byl zároveň veleknězem (Pontifex Maximus). Křesťanství to rozťalo vedví, oddělilo moc světskou a moc duchovní. Sv. Augustin psal, že my nyní žijeme v obci pozemské (Civitas Terrena), v hmotném časoprostoru. Tady je rolí státu udržovat mír (Pax) a stát bez úsilí o spravedlnost (Iustitia) je jen bandou zločinců. Stát však není posvátný, je to profánní instituce. Dějiny jsou dějinami vzestupů a pádů různých států a říší. Na zemi nikdy dokonalost zrealizována nebude, protože my lidé jsme (morálně a intelektuálně) nedokonalí.

Jenže stát, obec pozemská, není cílem našeho života. Nejsme tu doma, jsme tu jen dočasní osadníci. Cílem našeho života je obec Boží (Civitas Dei), Království nebeské. Tam se dostáváme po smrti – je to Ráj neboli Nebe. Tento přechod se nazývá spása. Jenomže v otázce spásy je stát nekompetentní. Tím transportérem z obce pozemské do obce Boží není stát, nýbrž církev. Království Boží není z tohoto světa. Ráj na zemi nelze vytvořit, a už vůbec ne státními (etatistickými) a politickými prostředky, spása se realizuje až po smrti v Nebi.

Jak to víme? Striktně vzato, uvádí Voegelin, tato jistota visí jen na tenkém vlásku náboženské (křesťanské) víry (tj. exaktně to nevíme – tolik k jeho „bigotnosti“). Ale tato Augustinova koncepce státu a církve je ortodoxním křesťanstvím, pokud jde o politickou filosofii. Na ní byla vybudována středověká Evropa. Člověk není reprezentován institucí jednou, ale dvěma. Mezi nimi není identita: obyvateli Českého království mohli být křesťané i židé; ne všichni křesťané byli poddaní (občané) jen jednoho státu, ale naopak států mnohých, dokonce i tureckého sultána. Institut římského cézara byl rozdělen mezi politického (světského) císaře a církevního (náboženského) papeže (ten zdědil titul Pontifex Maximus, který má dodnes). Západní císařství zaniklo v roce 476, pak bylo obnoveno v roce 800, pak zaniklo v roce 1806, eventuálně 1918. Východní císařství zaniklo v roce 1453, eventuálně 1917 (dle turecké interpretace 1922)

A tady vstupuje na scénu Eric Voegelin a jeho koncept gnosticismu: tím označuje pokus vytvořit království Boží (Ráj) na Zemi na základě poznání vyšší tajné moudrosti (gnosis). To je popření ortodoxního křesťanství Augustinovy koncepce (která je ortodoxní, protože je věrná Ježíšovým slovům „Dejte Bohu, co je Boží, a císaři, co je císařovo“. Nebo dále, Ježíš na přímou Pilátovu otázku „Ty tedy jsi král?“ dává odpověď: „Ano, jsem král… Ale mé Království není z tohoto světa…“).

Voegelin tento pokus světskými prostředky vytvořit Ráj na Zemi označuje za pokus o „imanentizaci křesťanského Eschaton“. Eschatologie je vědou o posledních věcech člověka. Podle křesťanství to jsou smrt, Nebe/Peklo. Imanentizace – zpřítomnění, zhmotnění v tomto imanentním světě času, prostoru a hmoty – křesťanského Eschaton ⁠– tedy znamená pokus vytvořit Ráj na zemi, a to v naprosté většině případů státními, politickými prostředky. To podle Voegelina nejde, protože je to proti realitě, a tudíž pokus o to vždy dopadne špatně. Čeština má pro to výraz „cesta do pekel je dlážděna nejlepšími úmysly“. (Američtí konzervativní studenti v 60. letech 20. století, aby šokovali a iritovali své levicově liberální profesory, nosili odznáčky s nápisem „Neimanentizujte Eschaton!“.)

Politicky prvními gnostiky byly některé středověké heretické sekty, u nás například radikální křídlo husitů, táborité. Tito „boží bojovníci“, gnostická to armáda, chtěli království Boží ustavit na zemi ohněm a mečem. V moderní době to byli například puritáni.

Moderní gnostické revoluce

Středověk se obvykle datuje do roku 1500, novověk – tedy modernita – od toho roku dále (1500 coby kulaté číslo mezi 1492, Kolumbovou plavbou do Ameriky, a 1517, počátkem reformace) do roku 2000 (zaokrouhlení 1989), kdy začala doba post-moderní. Ve středověku – díky dichotomii a tenzi mezi mocí světskou a duchovní, státem a církví – nebyl státní, konkrétně královský absolutismus. Ten začal až na počátku novověku, v 16. a 17. století. V důsledku reformace jak v katolických, tak v protestantských zemích státní moc určovala, co je pravá víra, pravé náboženství na daném území (to je samozřejmě radikálně proti-křesťanské, proti-židovské i proti-islámské). To znamenalo státní absolutismus. Liberální historik 19. století lord Acton proto uváděl, že středověk byl svobodný a novověk absolutistický. Proto se Voegelin politicky označoval za „před-reformačního křesťana“.

První velkou vlnou gnostické revoluce byla ta anglická čili puritánská v 17. století. Ta byla ta nejmírnější; byla ještě v křesťanském prostředí a puritáni nakonec neuspěli. Druhá vlna, francouzská, už byla sekularizovaná a byla to Velká francouzská revoluce z let 1789–1794. Jejími nejradikálnějšími gnostiky byli jakobíni. Ta už byla mnohem krvavější. A třetí vlna gnostické revoluce byla nejradikálnější, německá, a měla dvě podoby: komunistickou a nacistickou. (Marx byl Němec, a i když Lenin, Trockij, Stalin, Dzeržinskij atd. byli různých etnik, byli to marxisté). Ta byla nejvíce sekularizovaná a nejkrvavější.

Takže Voegelin jako gnostická označuje ta politická hnutí moderní doby, která vzala křesťanskou představu Ráje/Nebe a politickými prostředky je chtěla realizovat na zemi. To je pro nás, kdo pamatujeme totalitarismus, celkem triviální postřeh, že nacismus a komunismus byly vlastně náhradními náboženstvími (Ersatzreligionen), neopohanskými náboženskými kulty, jež byly zároveň politickými ideologiemi. Měly své posvátné texty, své proroky, své rituály, své symboly, své věřící. Teď je to triviální postřeh, ale Voegelin byl jedním z prvních, kdo si toho všiml a podrobně to popsal.

V tomto smyslu věta, která tak popudila Karla Dolejšího, totiž že americká revoluce „měla to štěstí, že se dotvořila v rámci institucionálního a křesťanského klimatu ancien régime“, nejenže není vůbec skandální, ale naopak je pravdivá; byl zásadní rozdíl mezi revolucí americkou a revolucí francouzskou (nemluvě o té další německé, ať už komunistické, nebo nacistické). Jefferson nebyl Marat, Hamilton nebyl Danton, Madison nebyl St.-Just, Adams nebyl Hébert a Washington nebyl Robespierre.

V anglosaských zemích, v Británii a v Americe, bylo povědomí o tom, co lze nazvat ortodoxním středověkým křesťanstvím v augustinovském smyslu (ještě jednou opakuji, nemluvíme zde o věrouce či mravouce, ale o politicko-filosofické koncepci státu): stát ani společnost ani vladaři nejsou božští a nelze je zbožšťovat a Ráj na zemi nelze nastolit, a už vůbec ne politickými prostředky.

Velice dobře tento ortodoxní středověký křesťanský náhled sv. Augustina ilustruje známá pasáž Jamese Madisona z Listu federalistů č. 51: „Kdyby lidé byli andělé, nebylo by zapotřebí žádné vlády; kdyby lidem vládli andělé, nebylo by zapotřebí žádných vnitřních ani vnějších kontrol vlády…“ Nebo postřeh Johna Adamse: „Naše ústava byla vytvořena pouze pro morální a zbožné lidi; je naprosto nevhodná pro vládnutí jakýmkoli jiným“. A k tomu výrok George Washingtona: „Stát je jako oheň ⁠– dobrý sluha, ale zlý pán.“ Či osobní motto Thomase Jeffersona (který nebyl křesťan, nýbrž deista): „Vzpoura proti tyranům je poslušností vůči Bohu.“ To je dokonce předkřesťanské, židovské: vystihuje přesně to, co uskutečnil Mojžíš v Exodu, když vyváděl židovský lid z egyptského otroctví na svobodu pod Bohem.

„Pod Bohem“ – „One Nation Under God“ je poslední věta Přísahy věrnosti americké vlajce. „In God We Trust“ je na amerických bankovkách – což znamená, že „v nikoho jiného důvěru nemáme, nikomu jinému nevěříme naprosto, žádnému člověku, politikovi“. A není pravda, že Američané a Britové si toho nejsou vědomi, že to je „tajná pravda“, vlastně gnóze. Je to součástí jejich občanské, politické filosofie; sdílely ji tak odlišné osoby jako Dwight Eisenhower i reverend Martin Luther King, Jimmy Carter i Ronald Reagan. A v Británii je to vidět na osobě monarchy – například velice zřetelně na nedávném pohřbu královny Alžběty a ceremoniích kolem něho. Je řád světský a řád duchovní, světský řád nemůže a nemá (neboť to ani nedokáže) usilovat o nastolení cílů řádu duchovního politickými prostředky.

Proto se taky jakobínské, nacistické či komunistické myšlenky v Británii nikdy masově neuchytily. Pár intelektuálů bylo pro, ale lid byl proti. Jak odlišný to náhled od Velké francouzské revoluce a jejích dědiců! Na evropském kontinentu následovalo zbožštění Revoluce, Republiky, Národa, Třídy (proletariátu), Rasy (árijské), Strany, Vůdce, soudruha Stalina, et cetera, et cetera, ad nauseam.

Jenže za projevy gnosticismu v moderní době Eric Voegelin nepovažoval jen jakobínství, komunismus a nacismus, ale i Hegelovo myšlení, Comteův pozitivismus a scientismus, dále socialismus, progresivismus i levicový liberalismus amerického typu. Jejich představitelé nepoužívali tak radikální a drastické prostředky jako totalitáři, větší důraz kladli na reformy a reformní proces, možná nikdy nekončící, každopádně však meliorační. Jenže představou a cílem byla dokonale spravedlivá společnost bez křivd, bolestí a vlastně i hříchů. Dosažení změny člověka na bezhříšnou, altruistickou bytost vnitro-světskými, tj. politickými a vzdělávacími prostředky. Každý ortodoxní židovský či křesťanský teolog by se nad touto představou musel pousmát jako beznadějně naivní, pomýlené a hloupé (neboť utopické).

Radikalizace západní levice

Není to však případ i současné západní, neustále se radikalizující levice, hlavně té, která si říká progresivní? Za posledních zhruba patnáct let (tedy přibližně od nástupu Obamy) jsme viděli její velice rychlou radikalizaci (reakcí na ní na pravici byla tzv. Alt-Right, alternativní pravice, která byla post-křesťanská, neopohanská, rasově a etnicky nacionalistická).

Podívejme se na dva fenomény tzv. progresivní levice: na hnutí woke neboli „probuzených“, které obsahuje součásti jako BLM (Na černošských životech záleží), či antirasismus. Antirasismus není prostý ne-rasismus či non-rasismus, který nehodnotí lidi podle rasy, nýbrž jako jednotlivce, ale naopak je zdůrazňováním rasy jako toho nejdůležitějšího fenoménu, dle něhož má být státem prováděna redistribuce bohatství; je to vlastně rasový, nikoli třídní komunismus.

V tomto smyslu si je s Alt-Right bližší, než si uvědomuje. Ronald Reagan na pravici a Martin Luther King na levici sdíleli křesťanský pohled na člověka jako na dítě Boží (všichni lidé jsou bratři a sestry, protože mají stejného nebeského Otce), jako na bytost stvořenou k Obrazu Božímu, u níž je rasa podružná; pro woke antirasismus i Alt-Right je rasa tím nejdůležitějším, tuto premisu sdílejí, jen stojí na opačných stranách rasového „boje“.

Woke antirasismus jako hnutí je neopuritánské a neojakobínské zároveň: neopuritánské v tom, že si o sobě myslí, že je první čistou generací bez hříchu a je netolerantní až inkviziční vůči všem, kteří někdy před třiceti lety vyslovili slovo či názor, které v té době vůbec nebyly společensky problematické. A neojakobínské v tom, že chce gilotinovat sochy všech osobností a státníků minulosti, u kterých nalezli hřích skutečný či domnělý (tak dopadl i Abraham Lincoln, velký osvoboditel černých otroků). Má své rituály, slogany, zaříkávání a posvátné texty; je to nové, náhradní náboženství.

Nebo radikální environmentalismus reprezentovaný kultem Grety Thunbergové. Apokalyptická varování jsou náboženským fenoménem, to dělali židovští proroci i křesťanští kazatelé: „Lidé, jste hříšní, čiňte pokání, konec je blízko, když se obrátíte, budete se kát a změníte své životy, Pán se nad vámi ještě slituje…“ V náboženství to má své dobré místo, ale v politice?

„Lidé, jste hříšní, žijete konzumním způsobem života, létáte na dovolené letadly, vypouštíte příliš moc oxidu uhličitého, ničíte environment, konec je blízko, všichni se na planetě upečeme, čiňte pokání, uskromněte se, snižte svou uhlíkovou stopu a Příroda, Matka Země, se nad vámi možná ještě slituje.“ Mohli bychom reformulovat islámskou šahádu (vyznání víry „není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok“) na feministicko-environmentalistické krédo: „Není Bohyně kromě Matky Země a Greta Thunbergová je její prorokyně.“

Jenže v obou případech nejde jen o náboženské kulty, ale i o politická hnutí, která chtějí státní mocí zakázat to, co vnímají jako neřesti („do roku 2035 zakážeme spalovací motory!“), či přikázat to, co vnímají jako ctnosti („všichni běloši musí platit finanční reparace všem černochům!“). Jinými slovy, terminologií Erica Voegelina je to gnosticismus jako vyšitý.

Je to ten důvod, proč Karel Dolejší tak neférově až brutálně zaútočil na subtilního myslitele, který se snažil co nejpřesněji a nejvýstižněji filosoficky a teologicky analyzovat to, co kolem sebe ve 20. století viděl? To, že ten myslitel vlastně ukázal, že názory, tendence a zápal současné progresivní levice ji co do motivace (i když ne nutně prostředků – zatím) kladou do stejné kategorie, v níž byly i totalitarismy jako komunismus a nacismus?

Mimochodem, čeští disidenti jako Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Zdeněk Neubauer, Radim Palouš, Martin Palouš a další podrobně diskutovali o Voegelinově knize Nová věda o politice (stejně jako o dílech Hannah Arendtové či Friedricha A. Hayeka). Nemusím snad dodávat, že si Voegelina (a Arendtové a Hayeka) velice vážili. Bratinka a Kroupa jsou konzervativci, Martin Palouš centristický liberál. Utěšuji se nadějí, že byli ušetřeni četby Dolejšího hanopisu, protože kdyby ho četli, museli by nutně kroutit hlavou, zda nad ním brečet, nebo se smát.

Roman Joch je konzervativní politický komentátor a publicista, mimo jiné od roku 2003 ředitel Občanského institutu a od roku 2020 ředitel Institutu pro výzkum práce a rodiny Slovenské republiky.

Převzato z Forum24.